Chlapec a volavka

Hayao Miyazaki si dovolil natočit jeden film pro sebe a své potomky, za což mu tleskám. 君たちはどう生きるか  (v překladu: Jak žijete?) je jeho nejkomplikovanějším a psychologicky nejabstraktnějším dílem. Divák je vložen do děje bez zásadního vysvětlování, informace se dozvídá postupně, některé se nedozví vůbec. Život a smrt jsou témata, která se Miyazakimu zcela jistě honí hlavou. Nemusíme všemu rozumět, stejně, jako zcela jistě všemu nerozumí ani on sám. (11.02.2024)

Chlapec a volavka coby Miyazakiho (tentokrát už určitě?) poslední celovečerní animovaný film v sobě snoubí výtvarnou stylizaci z jeho předchozích snímků a dokazuje, že Mistrova imaginace a zručnost ještě nejsou za zenitem. Úvod filmu je sice pozvolnější, nicméně od první konfrontace s volavkou a zejména po vstupu do věže jde o vizuálně podmanivou a dějově vytříbenou podívanou, která - byť zobrazuje vážná témata - umí být humorně odlehčená - ať už šlo o cigaretchtivou služku, armádou "totorovitých" papoušků či samotnou "volavku". Oceňuji, že téma jisté fatálnosti ve spojení s jinými realitami bylo zpracováno decentním a nijak plačtivým způsobem. V neposlední řadě též chválím Hisaishiho střídmý, ale velmi líbivý hudební doprovod. Kvalitní tečka za padesátiletou kariérou! (03.12.2023)

S novým a posledním Mijazakiho filmem se bude nepochybně spojovat hlavně osudová finalita, jakási poslední skica mistrného vypravěče, který zosobňuje staré časy animace v dobrém i zlém (převážně v tom dobrém). Samotný film ale působí víc jako dílo mladíka na vrcholu sil, zdatně bojujícího proti přehnané sentimentalitě i interpretativním čtením tematických linek. Stejně však z How Do You Live vyzařuje možná až omluvná upřímnost vůči nejbližším, která prozrazuje, že je poslední mistrovo kouzlo určeno nejen příštím generacím, ale zejména jednomu jedinému člověku. Nečekejte revoluci ani obraceč paradigmatu, velmi zjednodušeně jde opravdu o "Best of Miyazaki". Skutečná otázka je, kolik umělců s půl stoletím stráveným za kreslícím stolem může říct, že ve dvaaosmdesáti jako lusknutím prstu udržuje naživu magii, v níž se řada diváků odnaučila věřit. 90 % (Toho Shinjuku, Tokio) (30.07.2023)

Mám rád dílo pana Mijazakiho, bylo období, kdy jsem ho doslova miloval a musel si každý rok alespoň jednou pustit nějaký jeho film. Byl jsem jeho dílem tak posedlý, že jsem roky 2009-2012 strávil honbou za jím zrežírovanými kraťasy (v jakékoli formě a kvalitě) – těmi, které oficiálně nešli nikde sehnat kromě muzea Ghibli v Mitace… Miluju ten styl animace, které jeho filmy mají, způsob vyprávění a poselství, která mi chtějí říct, dokonce i ten milý humor. Nejvíc jsem se ale zamiloval do jeho fantazie, která pro mě byla vždycky tak unikátní, a tak nějak – krásná. Logicky jsem si tedy nemohl nechat další „poslední“ film pana Mijazakiho nechat ujít, i když kvůli zdraví, které už není, co bývalo, jsem na něj šel pouze do místního kina a s českým dabingem. Dabing překvapil, nerušil, zkrátka na dojmu se tahle hlasová verze nakonec ani nepodepsal. Ale zpátky k filmu. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Animačně to bylo poutavé, hudba byla slyšet, snažila se podtrhnout ty nejlepší okamžiky a byla velmi příjemná. Po stránce fantazie jsem si vše také užil, ten zdejší svět byl opět náležitě poutavý. Dokonce i humor fungoval, byly to opět takové ty milé vtípky, lehká situační komedie, co u mě vyloudila příjemný úsměv v těch správných chvílích. Zaujal mě i příběh, líbilo se mi, co chce říct. Ovšem je tu jeden menší problém… Emocionálně se mnou film rezonoval asi jen tak nějak napůl. Fungoval pro mě vztah chlapce a volavky – to, jak se vyvíjel. Nefungoval pro mě vztah chlapce a jeho rodinných příslušníků, především vývoj vztahu mezi chlapcem a jeho macechou mi autoři nepodali tak, že by mě dokázali přesvědčit o tom, že by se dokázal v určitou chvíli tak zásadně změnit a tak jsem v jednom z klíčových momentů prostě jen seděl a nic necítil, vlastně lžu, cítil jsem pochybnosti… A i celkové vyznění filmu u mě vlastně nakonec asi příliš nezabralo, protože když jsem odcházel z kina, tak jsem měl sice dojem, že jsem viděl něco skvělého, ale rozhodně ne jedinečného a nezapomenutelného, o čem budu ještě hodiny přemýšlet. Zkrátka Chlapec a volavka je pro mě filmem, co si zaslouží 8/10, je z velké části tím, co jsem si od dalšího díla pana Mijazakiho přál, ale nebylo to úplně ono a určitě to nebude první film, na který při vyslovení jména Hajao Mijazaki pomyslím, nebude asi ani druhý, ani třetí… (28.11.2023)

Jsem dalek toho, abych vykřikoval něco o tom, že král je nahý, ale faktem je, že mě úplně minul už Howlův kráčející hrad (k němuž dlužím komentář už nějaký ten rok:)), a tady to není jiné. A když to ještě vezmu tak, že Howl měl naprosto špičkovou vizuální stránku, která obstojí i dnes, zatímco Chlapec a volavka jsou podřízení Mistrovu záměru bilancovat, a proto se vrací uměleckým výrazem až někam k Totorovi, nějak najednou nemám moc k čemu vzhlížet. Tedy, vlastně ano, můžu obdivovat, kam všude se Miyazaki při svých duševních toulkách vydal, ale prosím Vás pěkně, nemělo by to taky být něco víc než Matrix dvojka v ručně malovaných kulisách s nízkým rozlišením textur?:) Nedělám si legraci - máme tu Architekta, máme tu opakované pokusy umačkat a utlouct hlavního hrdinu (který je ve skutečnosti něčím víc, než na co vypadá;)) davem generických potvor... i když přistoupím na to, že Mistr chtěl zanechat památku na to, co vše dokázal ze sebe vydat, a k tomu přidat své niterné pochyby o tom, co nás asi čeká, nic to nemění na tom, že dějově je to jeden velký bordel, kde nic už od ústřední premisy nedává smysl (jak můžou z onoho světa přicházet děti na ten náš, když onen svět vznikl někdy "na počátku období meidži"?). Místy jsem se uchechtával nad časovými a rodinnými paradoxy jak z Red Dwarfa, ale když čekáte, že poslední film takového velikána bude jeho opus magnum, a ona je to jen víceméně náhodná spojovačka obrazů (a odkazů), které jsou víc znepokojivé než působivé... tak to až zabolí. Počkal jsem si i na závěrečné titulky, jestli třeba doprovodná píseň nepřinese nějaký ten klíč, jak rozumět ať už chlapci nebo volavce, ale bohužel, nula bodov:) Nezbývá mi než dát za pravdu Miyazakiho slovům, že jsem tomu asi nerozuměl, když tomu úplně nerozumí ani on sám (přebírám z recenze na Moviezone;)), a jít si radši zahrát Ni no kuni. Nebo si pustit prakticky cokoliv jiného z tvorby studia Ghibli. Dávám 60% a už jen varuji: hlavně na to proboha neberte malé děti, zvlášť jestli máte doma andulky:) Je to totiž asi podobně pro malé diváky jako Pán prstenů;) (29.11.2023)