Chlapec a volavka

Všechno, o čem kdy Mistr tvořil a všechno, co jsem chtěl vidět. Místy fantasy atmosféra temnější než u Mononoke, reálie si půjčující ze Zvedá se vítr, vlny jak ze Zeměmoří, lesem ukryté budovy jak z Laputy či Totora. A samozřejmě se zase přátelí kluk a holka, i když je tentokrát jejich vztah úplně jiný, než kdykoli předtím. Miyazakiho svět se symbolicky uzavírá v příběhu plném dveří, které mohou vést kamkoli a které člověka i jakéhokoli jiného tvora změní, když jimi projde. Víc než kdy jindy divák musí přijmout pravidla světa, který před sebou vidí, jinak by se neustále rozčiloval nad tím, proč nikdy nezahlédne obyvatele hrobky nebo jak se mohli k moci dostat právě natvrdlí papoušci. Volavka má v sobě překvapivě málo optimismu, realističtěji ukazuje na dospívání, na volby, které za nás nikdo nepřevezme, i na odcházení a smrt. A v tom je těžko popsatelný smutek, stejně jako bezbřehá naděje. (16.01.2024)

Asi první Mijazaki, kde jsem měl opravdu problém chápat děj a motivaci postav (např. co je ta volavka zač a proč se snažila kluka nalákat do věže oživením jeho matky mi zcela uniklo). Přesto je to stále ten ryzí Mijazaky jak ho mám rád, kde je jasně vidět jeho rukopis (byť se o to mnoho anime snaží, zatím se podle mě žádnému nepodařilo ho zkopírovat). Vlastně mě na tom ta neurčitost sdělení bavila, kde máte v jiných pohádkách jasně definované dobro a zlo, zde například i pelikán co požírá duše nenarozených dětí je vyobrazen tak, aby mu divákovi na něm vlastně bylo líto, stejně tak se tu neobjeví žádný vyložený antagonista spíše je to prostě taková Alenka v říši divů, kde jen procházíme světem a snažíme se pochopit jeho zákonitosti, vizuál je starý dobrý Ghibli a Mijazakiho fantazie stále má co nabídnout, zajímavost světa bych se nebál přirovnat k jeho mému nejoblíbenějšímu filmu Cestě do fantazie, jediná trochu vada na kráse byla, že jsem si tentokrát v několika scénách všiml, že postavy jsou nejspíše z větší části animované počítačem. (28.11.2023)

Dílo mistra po deseti letech logicky vzbuzuje velká očekávání, které většinou nelze ani splnit. Mijazaki tomuto hypu nejde naproti, protože si zvolil poněkud abstraktnější příběh, který divákovi dává velký prostor k vlastní interpretaci. Vícero filmů, které vytvořil, bylo rozhodně diváčtější a šly více “na ruku”. Myslím si, že až s odstupem pár let bude možné Chlapce a volavku pořádně zhodnotit, protože teď tomu chybí benefit oné nostalgie, kterou si s Mijazakim spojujeme. Nepochybuji o tom, že i z tohohle bude jednou klasika, jelikož tam všechno je. Od dechberoucí animace přes vtahující soundtrack až po příběh, který chytne za srdce. Jen je to celé možná až moc schované pod povrchem. Pro mě to na nejvyšší příčky Ghibliovek s největší pravděpodobností nevyšplhá, ale kdyby se takovýmto způsobem loučil každý mistr (pokud se opravdu loučí), tak by to byla fantazie. (28.11.2023)

Hayao Miyazaki si dovolil natočit jeden film pro sebe a své potomky, za což mu tleskám. 君たちはどう生きるか  (v překladu: Jak žijete?) je jeho nejkomplikovanějším a psychologicky nejabstraktnějším dílem. Divák je vložen do děje bez zásadního vysvětlování, informace se dozvídá postupně, některé se nedozví vůbec. Život a smrt jsou témata, která se Miyazakimu zcela jistě honí hlavou. Nemusíme všemu rozumět, stejně, jako zcela jistě všemu nerozumí ani on sám. (11.02.2024)

Nádhera! Mijazakiho vlídně poetická mysl vykouzlila fantasy pohádkovou báji z druhoválečného Japonska, tak trochu ve stylu Faunova labyrintu, kterou snad nelze sledovat jinak než s permanentním úsměvem a občasnou slzou v oku. Animace bere dech a srovnání s upoutávkami Pixaru, Disney a Sony, které filmu předcházely, je opravdu žalostné. Ne že bych neměl rád počítačové animáky, ale Chlapec a volavka prostě bere dech, což se mi při jejich sledování (jen tak) nestane. (25.11.2023)