Kód 46

Ačkoli není britský režisér Michael Winterbottom v českém prostředí stále příliš znám, patří mezi přední evropské tvůrce. Debutoval na počátku 90. let a mezi roky 1995-2014 natočil více než dvacítku filmů, což činí průměr více než jeden film ročně. Nebývale plodný režisér se tak počtem filmů může řadit k takovým tvůrcům jako je např. Woody Allen, žánrovým rozsahem a jemnou oscilací mezi uměním a komercí pak k Stevenovi Soderberghovi. Ve Winterbottomově rejstříku je možné nalézt thriller, drama, sportovní či válečný film, krimi, romantický film, western, hudební a životopisný film, road movie, sci-fi či film s prvky erotického filmu. Pojítkem jednotlivých filmů je skutečnost, že nejsou žánrově čistými, jednotlivé přechody však Winterbottom vždy dokázal umně zakomponovat tak, aby se z nich nestaly rušivé elementy. Winterbottom netočí primárně divácké filmy, v jeho filmografii nenajdeme žádný vysloveně komerční hit, ačkoli ty se Stevenem Cooganem (např. Nonstop párty, Tristram Shandy, The Trip) tento potenciál zjevně mají. [==] Jedním z takových filmů, divácky náročnějších, je Kód 46, který byl uveden v roce 2003 na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Snímek, který se odehrává se v blízké budoucnosti, poskytne v samém úvodu divákovi tyto informace: „Kód č. 46, Článek 1, Každý člověk vybavený stejnou genovou sadou jako jiný člověk je považován za osobu geneticky totožnou. Kvůli metodám dělení embrya a jeho klonování je třeba přijmout opatření proti jakékoliv náhodné či úmyslné genetické incestní reprodukci. Proto: 1. U všech potencionálních rodičů musí být proveden genetický screening a to ještě před početím. Pokud budou ze 100%, 50% nebo 25% geneticky identičtí, nebude jim dovoleno počít; 2. Bude-li se jednat o neplánované těhotenství, musí být plod skenován. Těhotenství u rodičů, kteří jsou ze 100%, 50% nebo 25% geneticky shodní, musí být okamžitě ukončeno; 3. Pokud rodiče nevěděli o své genetické příbuznosti, je oprávněný jakýkoli lékařský zákrok, který zamezí pozdějšímu porušení kódu č. 46; 4. Pokud rodiče věděli o tom, že jsou geneticky příbuzní, je těhotenství považováno dle kódu č. 46 za trestný čin.“ [==] Z výše uvedeného je lze vyvodit několik závěrů: 1) genové inženýrství se vymklo kontrole a dostalo se do stadia, kdy velká část populace nebyla schopna přirozeně počít, a proto se někteří uchýlili k ne zcela legální činnosti; 2) množství lidí, ačkoli se vůbec neznají, jsou příbuzní; 3) vlády vyvinuly systém regulace a kontroly; 4) tento systém se blíží určitému způsobu totality. [==] Tyto čtyři hypotézy si divák v průběhu filmu zpřesňuje či modifikuje. Zároveň zjišťuje, že situace kolem lidského genomu se stává pouze jakýmsi podhoubím a základem pro hlavní příběhovou linii. Vyprávění není typicky klasické, má spíše prvky umělecké narace. Hlavní postava William, ve které se představil Tim Robbins, má za úkol vyšetřit, kdo se v pojišťovací agentuře dopouští podvodu a vyrábí padělané doklady. Tzv. papelles, určitá forma identifikačního průkazu a víza v jednom, s níž může člověk na určitou dobu vycestovat do jiné země či do velkoměsta, se přiznaně stávají pro vybrané lidi vstupenkou do jiného, lepšího světa/života. William, záměrně nakažen virem empatie, dokáže hravě odhadnout, co si jedinec myslí, pokud mu něco o sobě sdělí. Jednoduše tak zjistí, že za padělky stojí pracovnice agentury Maria. Jelikož Williama k Marii něco nevysvětlitelného přitahuje, svede vinu na jiného vyslýchaného. S Marií stráví noc, která vše změní. [==] Pro Winterbottoma příběh není zvlášť důležitý, vyprávění má mnohdy až meditativní účinek a svými metafyzickými jízdami, filozofickým podtextem či (anti)utopickým vyzněním se blíží takovým filmovým a knižním klasikám sci-fi žánru jako jsou 1984 či Blade Runner. Winterbottom využívá sci-fi kulis, navíc velmi matně načrtnutých, pro předložení něčeho, co by se dalo nazvat jako zakázanou láskou. Kód 46 se tak dost zásadně odlišuje od sci-fi snímků současné produkce. Jednak nevytváří vlastní dystopický svět, kde je nutné uvěřitelně odprezentovat dostatek logicky jevících se pravidel (včetně jednoho hlavního, stěžejního) fungování fikčního světa, aby takový fikční svět byl uvěřitelný. Naopak, využívá současných panoramat Londýna, Šanghaje a Dubaje a umně je doplňuje novými, nekonfliktními, nekontroverzními a základní logice neodporujícími se prvky. [==] A i právě proto, že Winterbottom nevytváří zcela nový fikční svět, ale staví jej na základech stávajícího (proto nelze hovořit o typicky dystopické sci-fi), se v něm postavy pohybují mnohem přirozeněji a uvěřitelněji. Kód 46 navíc nesrážejí kvalitativně dolů logické chyby, kterých filmy podobných námětů bývají plné. Na druhou stranu Kód 46 není divácký film, vyprávění není atraktivní a dramatický oblouk je velmi mlhavý, film spíše volně plyně a divák by měl vnímat především specifickou atmosféru místa a celkovou vizi budoucnosti, která není nikterak neuvěřitelná, jak by se na první pohled mohlo zdát. (10.09.2020) (méně) (více)

Code 46 je v kontextu antiutopických filmů spíše průměrným až mírně nadprůměrným dílem, které postrádá čistě antiutopické ladění. Možná by bylo lepší řadit jej do žánru scifi, nicméně některé prvky fiktivního světa filmu a také některé tradiční antiutopické motivy umožňují obě řazení. Jak bývá v antiutopických filmech tradiční, nemá ani Code 46 příliš originální příběh - ten je založen na milostném vztahu zástupce "tyranského" státu a jakési disidentky, padělatelky víz, z jejíhož úhlu pohledu je příběh vyprávěn. Příběh má v antiutopických filmech většinou umožnit podrobnější náhled do světa totalitární společnosti. Nutno říct, že tento milostný příběh je i na poměry antiutopií podán velmi komplikovaně, neobratně a se značnou "hollywoodskou" sentimentálností, záporem filmu je i nezvládnutá ich-forma (když vypravěčka vypráví o věcech, které jí vymazaly z paměti). Ta, jakási Sfinga je o něco realističtější než ta Orwellova, Gilliamova nebo Zamjatinova (osobně si ovšem myslím, že právě tato realističnost je způsobena nízkým rozpočtem filmu, který zkrátka neumožnil zobrazit „ujetější“ scifi nápady a obrazy), ovšem také méně promyšlená a méně funkční jako fikční svět. V podstatě se o její mašinérii dozvíme jen to, že ovládá celý svět, snaží se vymazat svým nepřátelům paměť, brání ve volném cestování, je v ní rozvinutý úplatkářský systém a velmi důrazně zakazuje jakýkoliv nástin incestu. Ve filmu je právě zákaz incestu (tím je ten Kodex 46, podle něhož se film jmenuje), který nabyl s rozvojem genetických technologií ve světě filmu nových rozměrů, pokládán, pro mne nepochopitelně, za hlavní „znesvobodňující“ opatření státu – přičemž zákaz incestu není příznak totalitárního režimu, ale (jak dokázal Freud v Totem a Tabu) základním pravidlem lidské společnosti. Proto mi toto pojetí připadalo nesmyslné, protože základní pravidla této společnosti I v Code 46 je – jako ve všech antiutopických světech - přítomen topos vysněného místa, který Gilliam reprezentuje sny, Orwell Zlatou zemí a nezkaženou přírodou a Zamjatin a Bradbury (v 451° Fahrentheita) v nepojmenovaných "lesích za ohradou". V Code 46 je tento motiv umístěn do světa beduínů, což má patrně být symbol života nezkaženého civilizačními schématy, z nichž se vyvinula filmová totalita. Zajímavá je také jazyková stránka dialogů, v jejím hodnocení se ale mohu opřít jen o to, co jsem pochytil z původního znění filmu, protože překladateli titulků se ji nepodařilo vystihnout, mnohdy jí nedokázal ani ani porozumět. Postavy spolu mluví podivnou kombinací jakési podivně zdegenerované angličtiny (bylo to znát zejména ve slovosledu a podivném užívání zájmen), španělštiny, čínštiny a dalších jazyků. Tento patvar, který má patrně symbolizovat globalizovaný svět, je nepochybně alespoň z části následníkem Orwellova newspeaku - znetvořený jazyk symbolizuje znetvořené mezilidské vztahy. Svou stavbou připomíná také russisující jazyk Burgessových Týnů z Mechanického pomeranče, který naneštěstí v očích celé řady filmových fanoušků zkazil svou adaptací Stanley Kubrick. Scénář filmu na mne vůbec působil jako kvalitně zpracovaný (vynikající dialogy, zajímavá stavba scénáře, která důmyslně využívá refrény a opakující se motivy – příkladem mohou být scény, v nichž hlavní hrdina podplácí a využívá svých zvláštních schopností k obelstění úřednic), ale založený na špatných a nedostatečně promyšlených nápadech – k nim patří zejména samotná předvídatelná a zbytečně sentimentální zápletka a nedostatečně promyšlený fiktivní svět. Ve filmu vůbec výborně natočený obal vítězí nad obsahem, a skvělá kamera a technické zpracování vůbec zčásti dokázala odpoutat mou pozornost od nepříliš promyšleného obsahu. Především pro vynikající technickou kvalitu dávám nakonec čtyřhvězdičkové hodnocení, i když tříhvězdičkové by možná bylo objektivnější. (25.09.2009) (méně) (více)