Běžná selhání

Pokud jste před lety zaregistrovali film Melancholia, tak vás u sledování Běžných selháních trkne až nápadně velká podobnost s tímto filmem. Tvůrci to sice nikde nepřiznávají, ale je jasné, že Melancholia je ve velkém inspirovala, a celý námět je přebraný právě z ní. Cristina Grosan a Klára Vlasáková však nejsou Lars von Trier, a nedokážou tak prodat tíživou atmosféru blížící se katastrofy takovým způsobem, aby to ve vás zanechalo nějaké hlubší zamyšlení. Běžná selhání jsou také jedním z těch filmů, které pocitově trvají asi tak dvojnásobek své délky, a to hlavně kvůli extrémně pomalému začátku, představujícím postupně jednotlivé charaktery a příběhy. Tři ženy, tři nudné příběhy o vlastním porozumění si uvědomění si svého místa ve světě. (25.01.2023)

Ono to vyzerá ako jedna z mnohých zaujímavých malých vecí na nejakom sci-fi festivale, na ktorú náhodou narazíte, ale potom sa vám aj tak bude zlievať s ostatnými fajn filmami. Nie príliš presvedčivé prepojenie mozaikovitého rozprávania a apokalyptického sci-fi a to najmä z dôvodu, že atmosféra a predlžovanie stopáže sa dosahujú najmä zazeraním postáv na oblohu. Má to ale kúzlo, nepôsobí to nikdy nechcene smiešne, len ten najväčší klad tkvie v tom, že "na naše pomery" je to niečo úplne iné. Napadá ma, že oba smery sa dali prepojiť nejakou menšou katastrofou spojenou s úkazom, čo by asi ako prvé napadlo napríklad Arriagu s Iňarittuom. (17.01.2023)

Běžná selhání od Cristiny Grosan podle scénáře Kláry Vlasákové v produkci Marka Nováka je dramaturgicky – s chirurgickou přesností – výborně vystavěný scénář/film. Několik povídek s ženskými protagonistkami sofistikovaně propojených v souvislosti s blížícím se koncem světa. Rodičovství, ztráta, vyrovnávání se s bolestí a se svou jinakostí. Připomnělo mi to Calls od Apple TV – "když se hroutí svět, vidíš na obloze polární záři". Polární záře nad Prahou se povedla. Celé se to povedlo. Gratuluju! (04.09.2022)

České/maďarské katastrofické sci-fi o třech ženách, které se náhodně potkají v den, kdy má být zničená země. Taková velmi levná varianta Drtivého dopadu (1998) akorát v uměleckopsychologickém obalu, aby to mohlo uspět na festivalech. Budiž k dobru, že to vypadá po technické stránce profesionálněji a uvěřitelněji než poslední české sci-fi Spící město (2021) , ale jinak mne to minulo. (10.01.2023)

Byl jsem hodně zvědavý, když jsem zjistil, že po 4 letech od Důvěrného nepřítele došlo v česko-slovenském filmovém rybníčku na další pokus v oblasti mysteriózní sci-fi, což je kombinace žánrů, na jakou lze v současné domácí tvorbě narazit opravdu jen svátečně. Tentokrát za tím stojí režisérka rumunského původu, která svůj předchozí snímek realizovala v Maďarsku, takže o to víc stoupla naděje v cosi nevšedního a snad i zdařilého. V rámci očekávání jsem relativně spokojen. Nápad odvyprávět nejdřív tři nedokončené příběhy, které se později v okamžik existenciální situace propojí a pokračují dál, se mi líbil. O kousek horší to bylo se samostatnými příběhy, z nichž ten první o Haně mě hodně vtáhl a připadal silný od začátku, druhý o Tereze mě chytl alespoň kdesi v polovině, ale třetí o Silvii se mi začal zdát plně zajímavý a napínavý až poté, co se všechny tři příběhy spojily. Jakoby scenáristka nebo režisérka nedokázaly všechna ze tří dramat rozehrát od prvního okamžiku stejně údernou měrou a chvílemi jsem se neubránil dojmu průměrného dramatu. Okamžiky (a také celkové poselství), ke kterým Běžná selhání ve své vrcholné části dospěla, však dělají z filmu poměrně kvalitní záležitost se silnými momenty a chvíli jsem si připadal (myšleno v dobrém) jako u takové skromnější a optimističtější variaci na von Trierovu Melancholii. :) Vůbec nemám problém udělit lepší 3 hvězdičky, přestože má tento počin i své slabiny a zatím v mých očích nepřekročil stín zpestřujícího filmu na jedno zhlédnutí. [65%] (24.01.2023)