Král Ubu

Absurdnost. Pokus o zfilmování nesfilmovatelné látky podobně jako zajímavě pojatý Krvavý román nebo nově Stopařův průvodce galaxií. Král Ubu je propletenec šílených scén, které spolu zas tak moc nesouvisí a drží jej pohromadě výborné herecké výkony typově skvěle vybraných herců. Lucie Bílá se pro roly matky Ubu přímo narodila a Karel Roden hold nesympatické padouchy umí. o Labudovy snad ani netřeba mluvit. Doporučuji jen příznivcům experimentální tvorby a hooodně černého humoru. (31.05.2006)

Ubuovská tématika má v českém postředí zajímavou tradici. Autorem prvního, kongeniálního překladu Jarryho textu byl Jiří Voskovec, hra se ostatně v začátcích Osvobozeného divadla (tehdy zdaleka nejen V+W) objevila v hlavní roli s Janem Werichem. Koncem 40. let vytvořil Josef Kainar zajímavou variaci na ubuovské náměty s názvem Ubu se vrací pro tehdejší Divadlo satiry, hra nicméně v roce 1949 k regulérní premiéře nedospěla a byla pro své společenské narážky jednou z příčin zrušení tohoto divadla. V polovině 60. let sestavili Miloš Macourek a Jan Grossman z několika Jarryho textů scénář pro slavnou inscenaci Divadla Na Zábradlí, která dobyla i jistého mezinárodního věhlasu. Film F. A. Brabce takto vstupuje do dobře zorané brázdy a výsledek? No, není příliš přesvědčivý. Sám o sobě by si snímek zasloužil alespoň 4 hvězdičky, nicméně s přihlédnutím k bohaté tradici a ve srovnání třeba s televizní verzí inscenace ze 60. let s Libíčkem v titulní roli, nelze Brabcovu adaptaci hodnotit jako zdařilou. Spíše se jedná o promarněnou příležitost. Těžko se někdo v dohledné době ke zfilmování tak exkluzívní záležitosti opět odhodlá... (02.03.2008)

Ach ten Brabec... I když chytře použil Macourkovu dramatizaci (použitá ve slavné inscenaci Na zábradlí), skvělé herce s tím, že je i výtečně obsadil - Ubu Bílým a Labudovou, královský pár Polívkovou a Poulainem, kapitána Rodenem a nejlépe cara Ivanem Vyskočilem. Stylizace do absurdní, temno humorné až surrealistické grotesky s vyloženě divadelními obrazy funguje a mě osobně velmi bavila, ale... ta teňoučká linečka mezi artkýčem a kýčem je natolik jemná a proměnlivá, že skvělé výtvarné pojetí může skončit v tratolišti krve a hoven... Pěkná legrace... (01.01.2009)

Otce Ubu jsem poprvé četl, v českém překladu, když mi bylo 16. Samozřejmě jsem se okamžitě stal patafyzikem. Můj o pět let starší kamarád vyřezal krásné loutky otce a matky Ubu, s kterými jsme hráli nejen Jarryho, ale i svoje verze ubuovských her (z nich si pamatuji už jen na "Ubu létavec"). Patafyzická literatura, doplněná pak především díly Raymond Queneaua a Borise Viana, se stala neodmyslitelnou četbou citlivých a přemýšlivých lidí. Později se Jarrym inspirovali i "absurdisté", "existencialisté" a "jiní umělci", třeba Marcel Duchamp nebo John Cage (jeho knihu Silence jsem přeložil v roce 2010) ... To, o čem píšu, však ve filmu F. A. Brabce nenajdete. Nedá se říct, že mu podstata unikla, když nikdy nebyla zcela přítomna. Jadrné "merde" se rozplynulo do stoky nechutností... A kdo je tedy Père Ubu v kontextu naší doby? Není to zrůdný prototyp dnešního homo consumens?... S jeho interpretací si ale nebyli jistí ani mnozí jiní. Myslím, že ani Jan Werich (podle jeho vlastního komentáře bych řekl, že pochyboval o srozumitelnosti této hry v českém prostředí), který ovšem vždy správně vyslovoval "pér übü"... Pro nás však pořád zůstává a platí jadrná počeštěná varianta "otec ubu"... A tak nakonec ani nevím, za co ty dvě hvězdy dávám. (09.04.2016)

Devadesátá léta byla přetláskána adaptacemi dříve nesměného a kvalita mnohdy tuto slutečnost potvrzuje velice věrně. Jeden z půměrných počinů, ve kterém zaujali Karel Roden a Marián Labuda a propadli ti ostatní. Výtvarně jasné a svěží, Brabcovo greenawayovské cítění je známé, dějové všelijaké, výkonově průměrné (02.05.2007)