Čas armagedonu

Pěkně zahrané teen drama plné lásky o síle rodiny, mezigeneračních střetech a americkém snu domku na předměstí a předzahrádkou. Se jmény jako Anthony Hopkins, Anne Hathaway a Jeremy Strong. Autobiografický nekomplikovaný  příběh režiséra, který slouží jako jeho psychoterapie. Najdete tu trochu smutku, málo nostalgie a všude kam se podíváte na obzor je město. (24.12.2022)

Upřímně moc nevím, co tím chtěl James Gray říct. Ano, evidentně šlo o osobní látku, ale neprezentuje ji čistě a nedržíme se jednoho směru. A tím, že skáče od jednoho k druhému, diváka spíš odradí. Queens, rok 1980, pár týdnů před vítězstvím Ronalda Reagana v prezidentských volbách. A několik rodičovských ne zrovna „správných“ rozhodnutí. Školák, jehož cestu dospíváním formuje hned několik postav. Rodiče jej nepodporují ve snu stát se umělcem, po průšvihu ve škole jej navíc přeřadí do soukromé školy, čímž přijde o černošského kamaráda. Navázali přátelství, které většina lidí v jeho okolí zrovna nepodporuje. Gray, který má s přistěhovalectvím osobní zkušenosti, k sobě vždycky přitahoval známá herecká jména. Tady měl k dispozici hned tři oscarové herce a prakticky (a nejen oni) neměli moc příležitostí skutečně vyniknout. Má to atmosféru, ale za mě chyběl dramaturg a celé je to takové utlumené. Navíc mi zoufale chyběly emoce. Ostatně pod kůži se Gray v posledních letech nedostává opakovaně. (17.01.2023)

V zásade nechápem prečo ma to nezasiahlo viac. S toľkými vecami sa tam viem stotožniť a toľko vecí som si sám zažil. Hlavne tie rodinné. A tie s rasovým podtónom sú zase podané decentne a ľudsky. Ale akosi všetky tie motívy, vzťah dedka a vnuka, to vytriezvenie z naivity, stretnutie s dospelosťou, prvý vážny rozhovor s otcom... To všetko pôsobí ako pozliepané z iných filmov. Nevedel som do toho úplne preniknúť aj napriek blízkej téme. Chápem čo sa tým snažil Gray povedať, aj tam cítiť, že je to pre neho blízka téma, ale Spielberg to tohto roku spravil citlivejšie a hravejšie. Takže priemer. (25.02.2023)

Armageddon Time je opravdu takový ten zvláštní typ snímku, na kterém toho sice nelze vyloženě příliš co zásadního opěvovat, on ale i přesto dokáže být svým způsobem opravdu zábavný a hlavně funkční. Když totiž na jednu stranu pominu fakt luxusní obsazení, na čele s opět dominujícím Anthony Hopkinsem, tak nedokážu vyjmenovat snad žádný další důvod, proč tento film vlastně někomu doporučit, na druhou stranu ale zároveň mého času u něj stráveného též rozhodně nelituji, jelikož mě osobně skutečně v mnoha ohledech výrazně oslovil a bavil. Zaujala mě tedy především jeho vážně silná atmosféra, která mě do celého toho příběhu dokázala skutečně vtáhnout, s tím se pak svezl i perfektní vizuál a styl celého filmu, který mě doslova okouzlil, dále pak musím určitě vyzdvihnout veškeré zajímavé a výrazné postavy, kdy každá z nich má v tom filmu své silné místo a opodstatnění, a fajnová je i samotná zápletka, tvořená především epizodkami ze života ne zcela vzorného dospívajícího židovského chlapce, který je sice po většinu času neuvěřitelným způsobem na přesdržku, o to víc to ale v podstatě vyvolává přesvědčivé situace, vystřižené jako ze skutečného života a díky čemuž pak působí celý ten film tak uvěřitelně a věrohodně. Na Armageddon Time musí mít zkrátka divák správnou náladu a určitě není určen pro každého, jedná se totiž především o hodně stylovou záležitost, která mě každopádně vážně sedla, bavila mě, ovšem opakuji, abych o ní kdekoliv básnil a na počkání jí doporučoval, tak na to nenabízí nic natolik zásadního, čím by si to zasloužila. (16.10.2023)

Příjemná alternativa Spielbergových Fabelmanů. Tentokrát víc o rasismu, ale rovněž o vnitřním boji aspirujícího umělce v nepřejícím prostředí. Nejste-li obeznámení s tvorbou Jamese Graye, jenž i velké výpravné příběhy vždy uměl podat psychologicky a způsobem odporujícím hollywoodskému mainstreamu, Armageddon Time vás možná ničím extra neosloví. Jde o film, jehož sdělení se může jevit jako plytké, pokud publikum tradiční motivy o rodinné konsolidaci a síle přátelství nedokáže plně asociovat s dobovým rámcem a osobností autora. Pokud jste však viděli alespoň dekádu starého Imigranta, jehož Gray zasadil do 20. let k uprchlické vstupní bráně Ellis Island, snímek na vás zapůsobí jako naturalistické a nevyhnutelné pokračování. V doprovodu hudebních dobových hitů a proslovů Hopkinse, jenž na menším prostoru rozehrává důležitou morální autoritu, nahlédneme nejen do duše Jamese Graye, nýbrž celých Spojených států na úsvitu reaganovských 80. let. Není to pohled nejveselejší, ale filmařsky mu většinou není co vytknout. 80 % (14.08.2023)