Žena na rozcestí

Zas až tak špatné to nebylo, i když to ovšem byla pohádka, zčásti vypůjčená z Mrštíkovy Maryši. Herci zachraňovali naivní děj seč mohli, jen se mi chvílemi zdálo, že mají z Kmínkových scénáře trochu legrace a občas z toho dělali svým přehráváním frašku (především Václav Vydra). Mezi Kohoutem a Kabátovou byl ve skutečnosti věkový rozdíl bezmála čtvrt století, proto se maskéři snažili Zitu udělat poněkud starší. Mimochodem, u mnoha starých filmů s manželskými páry mám pocit, že si autoři příliš nelámali hlavu, že většinou byli bezdětné. (18.09.2020)

Hodnotím určitě zaujatě ,-) protože miluju pana Štěpánka a Zitušku mám v topce .. Film má téma vskutku nadčasové, protože tohle se děje dnes a denně ...jen dřív to bylo téma, o kterém se na veřejnosti moc nemluvilo, takže je to vlastně i dílo ojedinělé ...Mně se to líbilo a herecké výkony celkem taky ..Jó a taky ta stará Praha, kterou už na vlastní oči nezahlédnu ... (15.10.2014)

Panenko svatopeterská, tohle mělo být co? Neskonale blbě deklamované přiblblé dialogy tvoří kostru primitivního melodramatu. Za zmínku stojí asi pět minut, kterými nelze opovrhovat. A to vystoupení Louise D. (ano, "D" se skví na dobových přebalech gramodesek, nikoliv několikrát zmiňované "B") Zámečníka. Kdyby ho nerušily občasné škleby hlavních aktérů, bylo by dokonalé a bez výtky. (21.09.2013)

Vím, že je červená knihovna obecně považována za brak, nicméně mě tento snímek ničím a nijak neuráží. Sledovat Zitu Kabátovou, jak zdolává manželskou krizi s nevěrným manželem a staví se na vlastní nohy, mě prostě a jednoduše bavilo. Když si k tomu připočtu účast Zdeňka Štěpánka a Eduarda Kohouta, oba výborní, vychází mi pěkné tři hvězdičky. (26.10.2019)

Jeden ze základních pilířů skutečné literární červené knihovny, která ve třicátých letech fungovala doslova jako magnet na čtenáře, zejména z řad příslušnic něžného pokolení, se stal dalším uměleckým pokusem režiséra Oldřicha Kmínka k získání odpíraného renomé mezi českými tvůrci. Smělá snaha, podporovaná přímou návazností na předchozí čtenářský úspěch v jednom z nejpopulárnějších ženských periodik, se ukázala být oprávněnou a nakonec vlastně i správnou. Dějová linie se soustřeďuje na již tehdy ožehavé, přesto nepříliš společensky medializované téma manželské nevěry a názorně ilustruje katastrofální dopady tohoto aktu. Zvláště alarmující je příběh zrazené a opuštěné ženy, která zůstává sama a bez finančních prostředků, jen marně se pokoušející vrátit zpět ztracené hodnoty života. A zatímco fanfarónský muž, brzy prohlédnuvší rafinovanou ženskou lest své povrchní milenky, poznává osudový omyl a rád se nakonec vrací k původnímu způsobu života, jeho bývalá žena nachází po boku oddaného přítele dlouho hledanou jistotu a oporu. Vedle Zity Kabátové, která sehrála titulní roli, se objevili velikáni divadelní Thálie Eduard Kohout se Zdeňkem Štěpánkem, oba přední členové souboru pražského Národního divadla. Kohoutův výkon je nejlépe charakterizován postřehem, v němž převládá takřka ironizující nadhled: "Přístup Eduarda Kohouta k roli a vůbec k celému filmu byl ironický. Jeho úředníček Vojnar nemluví, ale spíše deklamuje, jeho gesta jsou rozmáchlá a elegantní, čímž Kohout ukázal jeho malost a přízemnost, a zároveň něco, co je dáno jen opravdu velkým osobnostem - dokázat být ironický i vůči vlastní osobě." Osudovou femme fatale ztvárnila Míla Reymonová, nadaná houslistka, která se ve třicátých letech objevila také v několika filmech. Za cennou dokumentární hodnotu dnes může být pokládáno také úvodní vystoupení houslového žongléra Louise B. Zámečníka. Film lze i přes drobné dílčí výhrady považovat za zdařilejší součást komerční filmové produkce třicátých let, nejmarkantněji zastoupené právě adaptacemi z okruhu nenáročné literatury pro paní a dívky. (30.07.2009)