Zánik domu Usherů

Prozatím nejsilnější Švankmajer, kterého jsem zhlédl. Temné, ponuré a nesmírně psychedelické dílo. Už tak velmi intenzivní zážitek umocnila Liškova hudba a pro někoho (rozhodně ne pro mě) nevýrazný přednes Petra Čepka. Téměř žádné konkrétní výjevy nelze vidět, divákova hlava si ale zbytek bez problémů domyslí. O to hrůzostrašnější pocity se poté dostaví. (07.10.2007)

Švankmajerova adaptace Zániku domu Usherů připomíná spíše experimentální videoprojekci než krátký film. Petr Čepek deklamujícím hlasem předčítá text ze stejnojmenné povídky Edgara Allana Poa a do toho se objevují různé animované výjevy. Otisky koňských podkov nebo "prchající" nábytek patří k nejlepším. Je to "něco jiného", ale zase nic tak geniálního. (13.11.2011)

O žiadnom filme nemôžem povedať to, čo o tejto Švankmajerovej interpretácii rovnomennej Poeovej poviedky - zhruba takto by vyzeral film, ktorý by som nakrútil, ak by som sa do nejakej filmovačky pustil. Čiernobiely obraz, vtieravý, nepretržitý pocit nemého filmu napriek celkovej zvukovej stope, príbeh vyrozprávaný prostredníctvom neživých vecí (statické či skúmavé zábery doplnené o animované pasáže), nadbytočná recitácia textu (volená i napriek tomu, že sa ráta s divákovou znalosťou predlohy) použitá z čisto estetických pohnútok (to nie ľudský hlas posúva príbeh dopredu, ale obraz a takisto i v čase sa odvíjajúca monotónna dikcia špecificky zafarbeného hlasu, ktorý sa zdá byť skôr hudbou než hlasom)... Zvlášť milujem zábery inšpirované štrukturálnou abstrakciou fotografického štýlu Emily Medkovej, odhaľujúceho vnútorný život vonkajších štruktúr a devastovaných povrchov, často s antropomorfným vyznením - Švankmajer vzdáva hold kolegyni zo Surrealistickej skupiny tým, že hypnotické obrazce na časom i človekom ohlodaných stenách, ktoré tak rada fotografovala, animuje, tj. vytvára falošnú patinu, tj. vytvára autonómne, fiktívne dejiny čohosi, v tomto prípade zámku Usherovcov. Keď človek vidí, ako sa do múru samé od seba vrývajú dve symetrické jamky evokujúce (vyhasnuté) oči, nepotrebuje žiadnu definíciu konkrétnej iracionality... Napriek hromade ohlasov vidiacich v tomto diele len svojskú a podivnú filmovú verziu klasického strašidelného príbehu, nemyslím, že by Švankmajera zaujímala hrôza ( i napriek tomu, že archetypálne pocity desu sú tu servírované v naozaj ťažkotonážnom balení). Pravdou však zostáva, že tento kraťas nedisponuje relevantným počtom okato surreálnych "zvláštností". Takže - horor v službách surrealizmu alebo (nedajbože) naopak? Odpovedzte si na to až pri poslednom zábere, v ktorom dochádza k neuveriteľnej transformácii istého poeovského erbového znamenia. ****** z *****. (27.09.2008)

Petr Čepek nás bude svým hlasem doprovázet napříč celým příběhem a i díky této skutečnosti si snímek užijete mnohem více. Někdy totiž stačí správný přednes a načasování k vyvolání mnohem lepší atmosféry, než podprůměrný herecký výkon. Předčítáním známé povídky se tak divák dozví o podivném rodu Usherů, jeho prokletí i zkáze. Jenže jako bonus se může dívat na dramatickou a především úžasnou podívanou, kterou nám režisér nabídl a že se bylo na co dívat. (05.02.2011)

Největší podíl na temné atmosféře zde samozřejmě má skvěle napsaná povídka E.A Poea, bez níž by Švankmajerovy hroudy hlíny, třepetající se závěsy, záběry na stropy a puklé stěny byly jen sledem obrazů postrádající smysl. V tomto případě to jako celek docela funguje, nicméně příště dám raději přednost knize a své fantazii... (09.12.2008)