Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta

+3* Když už mám Švankmajera mezi mými oblíbenými režiséry, tak to abych byl sjel jeho filmografii. Žvahlav je animačně hodně povedený a i bez pochopení abstraktní poetiky básně Lewisa Carrolla se dá na to dívat. Ve spojení s ní má surrealismus smysl ;-) Dávám silnější 3 žvězdly ... [ PŘÍBĚH: 0 /// SMYSL: X /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 2 /// CASTING: X (3*MAX) ] (04.02.2020)

Je to prosté. Krátká kravinka, která nám má ukázat taje a kouzla dokonalého animovaného nebo dejme tomu stop-motion. To je splněno. Nicméně Švankmajer nikdy nebyl moje kafe. V podstatě žádní kafe, jelikož kafe nemám rád. Což tady se prolíná do naprosto ujetého, nesmyslného až hororového příběhu. Pokud toho bylo všechno záměrem, tak skvěle. Já viděl, to co jsem očekával. Dobrý trip. (10.03.2018)

Tentokrát jsem se nějak nedokázal zažít do toho, co se Švankmajer snažil sdělit, takže u tohoto krátkometrážního snímku jsem schopný ocenit spíše jeho technické hodnoty než jeho výpovědní kvalitu, která tam bezpochyby je, nicméně mě nějak minula. Zkrátka jeden z těch filmů, na které se pěkně kouká, avšak příběhově zaujme jen určitou skupinu diváků, do které bohužel nepatřím. (05.07.2015)

Švankmajerovu vizuálnu stránku zbožňujem ale u mňa funguje na 100% iba vtedy ak je popri jeho znepokojúcicg výjavoch aj pevný dej, hoci je zbalený do vlhkého surrealistického oparu, ako napríklad v ALICE (1988) Jabberwocky je síce fajn, scénka v ktorej z bábiky vyliezajú je bombová ale nemal som z toho pocit, že by mi to vyrazilo dych. Hoci myšlienka znázorniť poetickou formou detstvo a myšlienky ním spojené, je perfektný nápad. Kebyže si to pred pozretím nezistím asi by som na to pravdepodobne nedošiel. (21.02.2016)

Mistr Švankmajer oživil cokoliv: bahno, kameny, nábytek, listí, kostry, jazyky... zanimoval taky živé objekty, zvířata... a člověka. Podivné? Švankmajerovské. Autor obejkty neoživuje "mechanicky", ale odhaluje jejich "tajný" život, jejich obsah. Snímek Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta označuje sám tvůrce za "hru návratu do dětství" - je to jakási osobní vzpomínka na svět dětství, kdy je právě hra hrou, tzn. podřízená sama sobě. Hračky zde přebírají roli stylizovaných loutek, marionet či masek (jako tomu bylo u jeho dřívějších filmů). Osobité ztvárnění světa her a dětské svobody, v němž je krutost jeho přirozenou součástí. K zhlédnutí a k vlastnímu posouzení zde: http://www.youtube.com/watch?v=ndBgrp2F-Kk&feature=related (05.03.2009)