Hroch

Nejsem příznivcem kategorických přívlastků, či odsudků, označovat něco za nejlepší/nejhorší, protože tahle hodnocení jsou vždy subjektivní a často vytržená z kontextu. Přesto tady jsem si celkem jistý – tohle je absolutně nejtrapnější film v dějinách československé kinematografie. Pro zájemce o filmové dějiny ten nejzářnější příklad normalizační „kinematografie zapomnění“ první poloviny 70.let. Dokonce i samotní komunističtí schvalovatelé ve své době nad tímhle veledílem kroutili bezradně hlavou, přestože se okatě otíral o dění „Pražského jaro 1968“ (což jim muselo konvenovat), stáhli ho z kin a neumožnili vysílat ho v TV, protože i pro ně byl až příliš hloupě absurdní a nekoukatelný. I jako studijní materiál záležitost pouze pro otrlé masochisty. (07.11.2013)

Čekal jsem hodně, ale takhle brutální bizar opravdu ne... Trapný pokus o satiru, který nudí k smrti. Vše, co jsem chtěl říci, tu de facto napsal Tetsuo. Jen bych dodal, že zpěvačku nehraje Naďa Urbánková, ale Helena Blehárová (původní interpretka hitu Š š š) a spíše než Jan Patočka to je Eduard Goldstücker. (27.08.2011)

Hele pyčo, ééé děti, já vám povím pohádku, ale nejdřív si zkuste jazykolam - Šel hroch s hrošicí a třemi hrošáčaty do hroší prdele - No tak v tomhle filmu, teda pohádce, jde pán, se jménem Hroch, hrochovi do žaludku jelikož je, milé děti, hrozným hrochem spolknut. Hrochovi navíc asi blbě fungujou střeva a tak místo aby pana Hrocha vysral, tak ho nechá u sebe v žaludku bydlet. Panu Hrochovi se v hrochovi líbí a začne z jeho báchoru mluvit a šířit do světa všemožný moudra. Zvíře hroch se tak díky panu Hrochovi stává celebritou, protože tu máme mluvícího hrocha, ale to nemluví hroch, ale Hroch. Víte jak jako, že nemluví zvíře hroch, ale pan Hroch z toho hrocha.....No není to legrace? Viď že je Pepíčku, Mařenko, Adolfku? Že ne? Ale děti, vždyť je to vtipné. Že ne? No fájn, uznávám, že je to nebetyčná píčovina , trpěla jsem u toho jak začínající pornoherečka při prvním análu s černochem a v zájmu zachování zdravého rozumu si radši zkoušela prstoklad na mušli, abych se alespoň trochu odreagovala, jenže u tohohle dosáhnout slasti je asi stejně možný jako ukecat, díky věku lehce retardovanou, devadesátiletou babičku, který trčí parte z prdele, k přihlášení se na závod v běhu do schodů se závažím na hrbu. Když už jí do toho ukecáte, tak jí trefí šlak na prvním schodě a z motivační snahy je tak max kolosální průser, jak to vysvětlit doma rodičům když navíc babka nepřepsala poslední vůli a dědit má teta, kterou všichni nesnášíte. Jednoduše řečeno na tenhle film se z vysoka vyserte. (06.11.2017)

Tenhle film je jasným důkazem toho, že na zdejší hodnocení se nedá vždy spolehnout. Jako určité vodítko lze místní procenta vzít na vědomí, ale pokud se jedná o diváku blízké téma, je vždy lepší si film pro jistotu pustit. Vypnout se to dá vždycky. Nejedná se o nejhorší, ani o nejtrapnější a ani o nejnesnesitelnější film, protože česká a československá tvorba ve všech těchto kategoriích, alespoň dle mého subjektivního názoru, nabízí nemalé množství horších případů (kupříkladu Dovolená s Andělem). Je pravda, že bez zdejšího obsahu bych možná nepřišel na to, že se jedná o satiru na dění v roce 1968, avšak ve výsledku to tak nějak zapadá do sebe, i co se nelogičností týče (od Hrocha v hrochovi přes brýle na hluchotu až po rádoby demokraty). Oproti populárním Vorlíčkovým fantastickým komediím je tento film natočený bez nadhledu a s přílišným tlačením na pilu. Herci jsou spíše průměrní a méně známí, ze všech nejvíc tam vyčníval Eduard Dubský v roli profesora Fibingera. Koneckonců i Helga Čočková si (u pánského publika) dokáže vysloužit určité sympatie. Ano, je to film těžce politický, tedy přesně takový, jaká byla objednávka, ale jenom proto přece není nutné hned film zavrhovat - jistá nápaditost tomu neschází. Těšil jsem se, že se tomu dosyta vysměju a ono mi to jaksi nejde. Omlouvám se. 65% (25.02.2018)

To se nedá popsat, to se musí vidět. Viděl jsem již pár normalizačních opusů a k tomu můžu přidat i kdejaký jiný rudý škvár z 50. let, ale toto jsem nečekal. To mé vysoké hodnocení nelze brát vážně, ale svým způsobem Steklý nechtěně stvořil kultovní brak. Né takový ten americký, krvavý, vulgární, kozatý brak. Ale takový politickou sračku, co však s jistým nadhledem lze brát jako zábavnou blbost, což nelze říci o těch zhovadilostech co jsem viděl z tehdejší naší tvorby. (06.08.2010)