Krb bez ohně

Symbol. Ikona. Legenda. Krb bez ohně, film, který proklely celé generace estétů, zakazovali ho ideologové, posmívali se mu filmoví historici. Proč vlastně? Maryna Radoměrská (1906 – 1993), literární superstar a jistě jedna z nejúspěšnějších spisovatelek ženských románů první poloviny dvacátého století, zamýšlela příběh o lásce dvou navzájem si cizích lidí, kteří se stali manželi proti své vůli, úplně jinak. Scénáristické škrty, jimiž film utrpěl na celistvosti, zbytečně shazují skvěle vypointované okamžiky této netradiční romance, od formálního sňatku až po Eleninu hazardní hru s city chladnokrevného bankéře Kristena. Dagmar Mocná ve své odborné studii, věnované autorkám ženských románů, uvádí, že s Radoměrské fabulační dovedností prostě filmaři přes všechno úsilí nedokázali držet krok. Tam, kde spisovatelka byla teprve v polovině fabule, měli už téměř naplněn rozměr celovečerního filmu, a byli proto nuceni zápletku předčasně utnout. Buď jak buď, film si dodnes uchoval jiskru i nezanedbatelný přesah do současnosti: kolik nešťastných manželství a rozbitých vztahů se kolem nás pořád pohybuje. R. A. Dvorský charakterizoval, navzdory všem vyřčeným úšklebkům, svou poněkud nevděčnou roli zcela v intencích románu, jako odtažitého muže podléhajícího nečekaně prudké vášni. Pro Hanu Vítovou, tehdy bezesporu nejobsazovanější českou herečku, se stala její Elén prokletím, z kterého se jí podařilo vyváznout až prostřednictvím poválečné Fričovy Pytlákovy schovanky, sofistikované parodie na filmový kýč oněch dob. Soudobá kritika, jinak vcelku ukázněně respektující převahu komerčních filmů jako nezvratitelný fakt, tentokrát nepokrytě zuřila a celá záležitost byla následně projednávána Filmovým poradním sborem, v jehož středu zazněl dokonce návrh, aby byla na podobné filmy příště uvalena tzv. daň z nevkusu. Producenti, režiséři a koneckonců i sama Radoměrská, získávajíc touto spoluprací širokou oblibu v řadách čtenářek i návštěvnic biografů, si ovšem velice dobře uvědomovali cenu peněz a proto další ambiciózní projekt na sebe nenechal dlouho čekat. Inu, jak známo, o zisk jde až na prvním místě. (10.11.2008)

Tak tento dojemný slaďák byl pokud vím nejoblíbenější film moji mamky. Herecky je to sice z dnešního pohledu katastrofa, ale v době premiéry si dámy určitě do kina braly kapesníčky. Že je film naivní to nevadí, protože právě proto staré snímky pamětníci vyhledávají. Je takový mile pohodový, tak i já se ráda znovu podívám. Mnohé dnešní televizní seriály jsou v porovnání s tímto filmem mnohem kýčovitější. A že v něm nechybí humor dokládá věta s níž se loučil bratranec Robert v závěru filmu : … a kdybyste jednou potřebovali peníze, pošlete mi. (09.01.2014)

Dosti šablonovitá záležitost, ve které R.A.Dvorský pojme zachraňování cti nápadnice svého zemřelého bratra o poznání formálněji, nežli dívka očekávala. Zde kritizované toporné výkony podle mě ale přidaly onomu chladu na působivosti a otázka, zda takto zachráněná čest je tou pravou záchranou, díky tomu z filmu dýchá naléhavěji. (25.01.2019)

Nadmíru sentimentální film, ačkoliv jeho zápletka je zajímavá, dalo by se z něho udělat mnohem víc. Ohromná přeměna staré Kirstenové, to je bomba vskutku k neuvěření. Prostě a jednoduše - na film se dá dívat vcelku dobře, protože mu nechybí napětí, jakým způsobem dojde ke šťastnému rozuzlení, které se dalo čekat i od tak vážného dramatu, jakým film měl být... (25.08.2020)

Opravdu - KLASIKA. Tenhle film dostal nálepku za všechny své kolegy s tematikou červené knihovny. To všeobecné opovržení pro mě bylo podnětem (nebo záminkou?) k opětovným zhlédnutím, takže dnes už umím film obstojně citovat. Není nutné příliš pitvat románek Maryny Radoměrské nebo Špelinovu režii (obojí nezklamalo, na druhé straně ani nepřekvapilo). Ačkoliv herecký ansámbl poměrně zvučných jmen chvíli připomíná oživlý les, semtam se objeví nesmysly v dialozích a film je napěchován patetickými a zbytečnými scénami, chtěl bych podotknout, že v době první republiky byly natočeny horší díla, a tento snímek je v rámci sentimentálních příběhů dokonce lehce nadprůměrný. Kdyby byly vynechány dramatické, životem lomcující scény a nahrazeny těmi, kdy se R. A. Dvorský seznamuje s Hanou Vítovou bylo by to o poznání sympatičtější. Ne snad, že by hráli tak dobře, ale báječně k sobě pasovali a ačkoliv se snaží být odtažití, ta jiskra tam občas přeletí. Třetí hvězdičku dávám za závěrečnou scénu, kdy R. A. Dvorský obejme Hanu Vítovou, ona mu řekne: "Pusťte!...Pusť!", a on odpoví: "Už nikdy!". Následně si Hana Vítová stoupne na špičky, aby ji R. A. Dvorský mohl políbit a oba šlapou na tabatěrku, která zapříčinila jejich setkání, a kterou poté co se R. A. Dvorský snažil scénu napodobit, Hana Vítová hodila na zem. Kdo dokáže odolat? Já ne! (12.12.2003)