Uličnice

Když se v roce 1936 objevila na předních pražských operetních scénách nová hudební veselohra autorské trojice Tobis – Špilar – Mírovský, byla to událost sezóny. Aby ne. Rozpustilý příběh o rafinovaných záměnách, drobných poťouchlostech a tajných láskách byl totiž vybaven prudce nakažlivými popěvky z dílny renomovaného dobového hitmakera číslo jedna Járy Beneše, s nimiž prostě nebylo možné neuspět. Je nabíledni, že se režisér Slavínský rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé. V přesně pointovaných situacích kořeněných jednoduchým, ale účinným humorem se vyřádili především herci – od neodolatelné Věry Ferbasové, jejíž proměna v oficielního mazlíčka domu s náležitě prořízlou pusinkou a mašlí ve vlasech dodnes vyvolává salvy smíchu, přes skvostného Plachtu, Baldovou, Nového, Peška či Kohouta až po Františka Krištofa-Veselého, který tehdy prudce stoupal vzhůru v žebříčcích popularity a pro svůj libý zevnějšek a vemlouvavý hlas byl zbožňován od Šumavy k Tatrám. Uličnice bezpochyby náleží k těm bezděčně naivním prvorepublikovým filmům, nad nimiž mnohý (pseudo)intelektuální hrdopýšek mávne rukou jako nad zbytečnou, nemoderní veteší. Při pohledu na současnou úpadkovou produkci se ale zdá, že to tehdy Slavínský a spol. s námi, diváky, mysleli vlastně ještě moc dobře. A copak ti dala tetička? – Od tetičky jsem dostala pejska. – Takového malinkého ratlíčka? – Ne, starou belu. (03.10.2008)

Díky legendární komindě českého filmu V. Ferbasové dávám  4,5 * , dojem trochu kazí přebujelá hudební čísla a rádoby "humor" velmi trapného J. Kohouta, ale i za 1. čs. republiky se točily oddechovky. Akorát měly daleko vyšší úroveň než dnes ...  . P.S. : v tomhle filmu si zahrála i pozdější velká soudružka S.Svozilová, nechvalně známá NEJEN z případu paní Štěpničkové, maminky J.Štěpničky .....  . (15.08.2021)

Jaká škoda, že Krištof-Veselý nedostal možnost ztvárnit postavu Saturnina, v tomhle filmu prokázal, že v roli nekonvenčních sluhů nemá konkurenci. Úvodní scéna "baletu" internátních studentek zase ukázala, že to se současnou mládeží zase tak hrozné nebude, protože dříve bylo těžkotonážních 100% holek (zatímco dnes jen tak 60-80%). Ale zase je pravdou, že ony za to nemohly... protože tehdy byla společnost velice chudá, oblečení se dědilo minimálně tři generace a jak vidno, zrovna jako na potvoru všechny ty studentky dostaly tělocvičný úbor po nějakém prapředkovi, mezi nímž a velrybou byly tak maximálně dva, možná tři vývojové stupně, takže si v něm mohly hrát tak maximálně na nějaký zvrácený tahiti klub a né seriózně cvičit. V tomto ohledu perfektně zapadal i Dohnal, který taky neměl zrovna nejmenší konfekční číslo a s cigárkem a koňakem zrovna jako slavný letec a sportovec nepůsobil. Ovšem jeho angažování nebylo náhodné... V Německu po zhlédnutí tohoto filmu zavládlo zděšení (Hitler dostal 2 hysterické záchvaty), protože jim náhle bylo jasné, že český létecký průmysl je na daleko vyšší úrovni, než očekávali. Protože létadlo, které unese Dohnala, lze předělat na bombardér s nosností mnoha tun s minimální námahou. (10.05.2014)

Nemám rád ve filmech pro pamětníky přespříliš písniček a tato komedie jich bohužel nabízí víc než dost. Zároveň občas nutí scénář herce nechutně přehrávat a otrocky tlačí na co nejvtipnější scény (což se samozřejmě nedaří). Zápletka je sice klasická, ale podání je často tak ubohé, až mi bylo trapně... No, možná to byl záměr, ale já tento styl nežeru... (29.09.2004)

Sentiment a patos z toho jen kape (možná i teče). Je to opravdu operetka, některé scény jsou fajn, jindy je to ale už úplně ukrutné a lépe by bylo místo tohoto filmu rovnou raději podstoupit lobotomii. Je to nedělněodpolední zpívající hovadinka...na níž upoutá hlavně těch "devět kanárů". Když se ale trefí do nálady, nestačíte kroutit hlavou a smát se úplně všemu. Takže jak kdy. 60-85% (26.06.2011)