Falešná kočička

Vydařený výlet na periferii, pražskou i filmařskou. Lidová verze Pagmalionu je typicky česká, mnohem hravější než originál, zábavně ujetá a i po téměř 80 letech svým způsobem komická. Navíc jedinečná jako památka na zapomenutý jazyk předválečné pražské periferie. Věra Ferbasová to rozjíždí ve velkém, svou roli chudé dívky přehrává přesně tím naivním způsobem, jakým by si bohatá slečinka mohla chudou holku představovat. K tomu ještě hláškuje jako o závod a diblíkovské manýry dotahuje k dokonalosti. I ona se však musí občas sklonit před životní rolí Járy Kohouta, který coby Pleticha vytváří pohybově i verbálně nezapomenutelnou figurku. Oldřich promine, ale tentokrát je tu jen do počtu, coby elegantní přihrávač. (24.06.2014)

Sice studiovka (všechny "exteriéry" jsou vytvořeny zadní projekcí), ale dokonale promyšlené dialogy a situace. Ono se to nezdá, ale představit slovník pražské periferie nemohlo být zrovna jednoduché, ten slovník sestavit rovněž ne, a dvojité situace jsou dokonalé. Navíc to paroduje Pygmalion, což už je těžká kláda. Jára Kohout hraje dokonale, Ferbasová přehrává diblíka, jak je jejím zvykem, ale sem se to kupodivu hodí, Nedošínská zde má své velmi dobré chvilky, Nový hraje opět svůj standard. („Proč byste mu ohýbala svorníky? Je to těžká práce!“) (01.01.2015)

Kombinace Nový - Ferbasová - Veselý je dost nešťastná, aby z toho vzniklo něco, čemu se budeme smát. Pygmalion po česku? Možná trochu parodie,ale spíš velice naivní a nudná podívaná, při které se mu podařilo dvakrát usnout. Nedošinská ovšem hraje klasicky výborně. Veselý se mi líbil v máločem, Nový jak kdy, Kohoutův humor mi nesedí. A to ostatní křoví nestálo za řeč. Prý se v tom objevil i Olda Kovář, asi v té hospodě, nevšiml jsem si... (14.02.2018)

Šálit se nebude, uzavírá kategoricky Oldřich Nový alias MUDr. Přelouč vyčerpávající jasnovidné zření náhodně se objevivší kartářky a odevzdává se plně svému předurčenému osudu. Román tehdy nadmíru populárního spisovatele Josefa Skružného (1871 – 1948) se poprvé na plátně objevil již v dobách, kdy film byl ještě němý, ve třicátých letech se k němu vrátil režisér Vladimír Slavínský, tušíc v jemně satirickém příběhu o převýchově ženského primitivečka velký komediální potenciál. Nemýlil se. Věra Ferbasová v jednom ze svých nejzdařilejších převlekových skečů již poněkolikáté dokazuje, jak hluboce se mýlila tehdejší kritika, když tvrdila, že je pouhou loutkou v rukách svého objevitele. Její proměna v zanedbanou prodavačku tkaniček, dívenku písmenky nepolíbenou, zato s jazýčkem ostrým jak břitva, není jen výborně zinscenovanou manipulací s city důvěřivého doktůrka, ale především vskutku osobitou hereckou kreací, v níž rezonuje ohlas dobového evropského ženského klaunství. Slavínského výběr hereckých partnerů, od nonšalantního Oldřicha Nového až po báječnou Antonii Nedošinskou, se v žádném případě neminul účinkem a jistě i díky jejich přítomnosti se film dodnes těší zasloužené popularitě. Ostatně, tehdejší zábava pro masy měla, jak vidno, nepochybně vyšší úroveň. Ani proslulý irský dramatik by nedokázal být originálnější a zábavnější než jeho pražští kolegové. (03.10.2008)

Českou (a nutně lidovou) verzi Pygmalionu povznáší hlavně přítomnost Oldřicha Nového. I díky němu se sem dostávají občasné prvky ironie, což pro Slavínského filmy není zvykem. Věra Ferbasová v sobě nepochybně měla komediální potenciál, záleželo pouze na tom, jak byl využíván. Zde se drží na přijatelné hranici vkusu a v rámci její filmografie patří rozhodně k tomu lepšímu. Na jejích filmech mi snad vadí jen přechod k tzv. vysvětlovacím scénám (proč se rozhodla oklamat svého milého, aby získala jeho srdce = drtivá většina jejích filmů), z půvabné dívky tropící hlouposti se stává melodramatická figurína, která hledí do prázdna. U Falešné kočičky se k tomu přidává ještě rychle sesmolený závěr (což Slavínský u tohoto typu komedií dělal), kdy se uražený doktor Přelouč, poté co by hrozilo, že si jeho dívka vezme jiného (pochopitelně jen naoko), vrhne své vyvolené kolem krku a zapomene, že si z něj vystřelila, byť z lásky. Nevadí mi samotný princip, ale pouze jeho provedení (pro srovnání třeba vynikající Dívka v modrém). Standardní Slavínský, standardní Nedošinská, standardní Ferbasová, standardní Krištof-Veselý, lehce povznesený Nový, silně přehánějící Kohout. Tak jak je mám rád za podzimních večerů. (09.11.2003)