Falešná kočička

Ztřeštěná Věra Ferbasová ve ztřeštěné předválečné komedii. Podobenství o tom, že když si žena něco usmyslí, tak není překážek, které by ji od toho odradily. A muž nemá sebemenší ponětí, jak je manipulován. Tedy, až do určité chvíle, že. Teatrální kartářka s rukama na čele mně směšná, ale kdo kartám věří - platí to i dnes, není liž pravda. A má oblíbená babičkovsko-tetičkovská Antonie Nedošínská, zde tedy tetičkou milující, chápající a spikleneckou. Kaňkou je pro mne Jára Kohout, ne jen v tomto filmu. Vždy mi připadal takový laciný, lascivní. Film je ukázkou toho, jak čistou a libozvučnou češtinou mluvila tehdejší řekněme inteligence. Kam se na ni hrabou i současní rádobyumělci s mizernou dikcí a širokou pražskou češtinou a e-, e-, e- před každou větou. Parodie lidové mluvy je snad až přílišná, ale budiž. „Tak co mám vlastně dělat dřív, učit se nebo odnaučovat?“ Láska ovšem hory přenáší a ti, co se milují, se opět potkají. I když se Nový dopustil největšího hříchu na ženě, dle Antonie Nedošínské: „Nenechal ji totiž domluvit. (16.05.2008)

Pro Věru Ferbasovou, jakkoli naivně a podobně své role hrála, mám slabost. Zde však na mě její herecký um příliš neplatil. Film se mi zdá zbytečně dlouhý, tu stopáž opravdu nechápu. Dvojice s Oldřichem Novým se také příliš nevyvedla. Říká se, že protiklady se přitahují, ale tady se to nepotvrdilo... Tři hvězdičky, 55%, v tomto "českém Pygmalionu" dávám za přítomnost mých oblíbených herců, občasný vtip a celkovou prvorepublikovou atmosféru. (19.01.2008)

Šálit se nebude, uzavírá kategoricky Oldřich Nový alias MUDr. Přelouč vyčerpávající jasnovidné zření náhodně se objevivší kartářky a odevzdává se plně svému předurčenému osudu. Román tehdy nadmíru populárního spisovatele Josefa Skružného (1871 – 1948) se poprvé na plátně objevil již v dobách, kdy film byl ještě němý, ve třicátých letech se k němu vrátil režisér Vladimír Slavínský, tušíc v jemně satirickém příběhu o převýchově ženského primitivečka velký komediální potenciál. Nemýlil se. Věra Ferbasová v jednom ze svých nejzdařilejších převlekových skečů již poněkolikáté dokazuje, jak hluboce se mýlila tehdejší kritika, když tvrdila, že je pouhou loutkou v rukách svého objevitele. Její proměna v zanedbanou prodavačku tkaniček, dívenku písmenky nepolíbenou, zato s jazýčkem ostrým jak břitva, není jen výborně zinscenovanou manipulací s city důvěřivého doktůrka, ale především vskutku osobitou hereckou kreací, v níž rezonuje ohlas dobového evropského ženského klaunství. Slavínského výběr hereckých partnerů, od nonšalantního Oldřicha Nového až po báječnou Antonii Nedošinskou, se v žádném případě neminul účinkem a jistě i díky jejich přítomnosti se film dodnes těší zasloužené popularitě. Ostatně, tehdejší zábava pro masy měla, jak vidno, nepochybně vyšší úroveň. Ani proslulý irský dramatik by nedokázal být originálnější a zábavnější než jeho pražští kolegové. (03.10.2008)

"Falešná kočičko, na mne už nemňoukej. Falešná holčičko, po mně už nekoukej." Falešný Pygmalion efekt, kdy jedna falešná žákyně naplnila předpověď opravdové kartářky. ___ Jsou dva české jazyky - jeden je ten, který se učí ve škole, druhý je ten, kterým mluví ulice. Dva lidé můžou mluvit česky, ale jeden druhému neporozumí. Pro zájemce o libozvučnou hantýrku prvorepublikové pražské periferie je tento film hotovým pokladem. Je ale zároveň i studnou životních mužských a ženských moudrostí, které nepodléhají žádné emancipaci, feminizaci, genderizaci a jinému pokroku. Třeba tahle zlatá pravda, na kterou by si vždy měl pamatovat každý muž: "On je vinen. On spáchal největší zločin na ženě, protože ji nenechal domluvit. A musí za to pykat!" (30.08.2011)

Ano, Ferbasová, Kohout, Nedošinská, Krištof Veselý velmi přehrávají, ovšem není to přehrávání nedomrlé, profesionální, bez energie, naopak, je z něj cítit, jak moc to všechny zúčastněné baví, připomíná mi to výkony herců v pohádkách. A tím pádem se maximálně bavím i já. Ferbasové a Veselého osobnost vyzařuje z každé molekuly, a dost možná i z každého kvarku, neuvěřitelnou energii, kterou jsme my, mrtvolní týpci, co kolikrát sami nevíme, jestli už jsme po smrti nebo ne, natož aby to na nás poznalo okolí, neodolatelně přitahováni. No a tím jsem právě krásně vysvětlil, proč i Nový nalezl ve Ferbasové takové zalíbení. (04.04.2015)