Terče

(1001) Při úvodní sekvenci, kdy sledujeme "archivní" záběr Borise Karloffa v historických/hororových kulisách a přes to se objeví název filmu TARGETS, automaticky získávám dojem, že sleduji moderní (= inovátorský + reflektivní) film. Absence podkreslující hudby dělá velmi mocný dojem a spolu s (bezohledným) střihem myslím nejvíc podtrhuje tu absolutní nekompromisnost celého výtvoru. Fascinuje mě ten totální odstup zkombinovaný s různými úrovněmi a dávkami emocí v jednotlivých scénách i v celku jako takovém. A možná právě proto, že se film neobtěžuje nic komentovat nebo vysvětlovat, zůstal nepochopený/nedoceněný. Když pominu velké finále (které je tak výmluvné a zároveň pohádkové, že vlastně dodnes nechápu, jak to udělali, aby to fungovalo, a to už je to tři roky, co jsem film viděla poprvé), tak se ve filmu nachází spousta krásných dílčích kousků, jako když třeba střelec přijde domů, je tam sám a prohlíží si relikvie svého vlastního "života" a z vedlejších místností mimo záběr jsou slyšet hlasy jeho rodiny. Jsou tam i momenty jakési naivity nebo neumělosti z nevypracovanosti/nedostatku praxe nebo jak bych to nazvala, ale to mi ve výsledku nevadí, protože respekt před historií, který Bogdanovich ukazuje, ho dokázal dostatečně vykoupit. -"I was astonished to see him here in Baghdad, for I have an appointment with him tonight... in Samarra." (13.07.2015)

Výborný snímek, který ukazuje, že vrahem může být skutečně kdokoli, třeba jen proto, že to chce zkusit. Anebo jen jednou vystřelí. Do toho ještě dostáváte hereckou legendu Karloffa ve filmu o tom, že být hercem není jednoduché, ale ono i být divákem může být v některých případech velmi nebezpečné. Zajímavý scénář, který je veden kupředu zajímavými herci. (29.06.2015)

Postava Byrona Orloka vo filme tvrdí, že už nebudí hrôzu, ale že tá pravá hrôza je tam vonku. A rozhodne netuší, akú má pravdu. Rýchlo napredujúci snímok, pri ktorom nemáte čas ani vydýchnuť ( hlavne vďaka dynamickej réžii ), ale predsa len má nejaké tie chybičky ( minimálne záverečné zúčtovanie doslova z rúk pána Orloka ). 90 minútová stopáž, je ale presne to pravé, aby ste nad nimi veľmi nerozmýšľali. (07.03.2019)

Jeden z nejděsivějších filmů, co znám. Nevidíme tu příliš krve, žádné vynalézavé druhy mučení, žádné šokující vraždy malých dětí ani nic podobného. Děsivost tkví naopak v čiré jednoduchosti. Bobby je obyčejný kluk ze středostavovské rodiny, který má snad jen příliš rád střelné zbraně. Poté, co vyvraždí svoji rodinu, se vydá do ulic města, střílet do dalších "terčů". Motivy si můžeme jen domýšlet - příliš striktní náboženská výchova? Pocity frustrace, nenaplněného života? Potlačovaný sadismus, homosexualita? Nebo zkrátka jen ten fascinující pocit, že stačí trochu pohnout prstem a na druhé straně padají mrtví lidé? Režisér Bogdanovich tento film dostal jako zakázku od Rogera Cormana, přičemž měl splnit podmínky, že použije záběry ze staršího kostýmního (a ano, tak trochu trapného) hororu a že do filmu angažuje Borise Karloffa. A jak to tak bývá, když člověk pracuje v určitém omezení, podává nejlepší výkony. Chladný příběh zabijáka je díky tomu obohacen o přemítání Karloffa, legendy levných hororů, o povaze strachu. Scéna, kdy se obě linie protnou, a Karloff si jde ve své poslední filmové roli s mladým šílencem osobně vyrovnat účty, je naprosto dokonalá a jakožto milovníkovi klasických hororů mi vehnala slzy do očí. Boris Karloff zemřel o rok později. Texasem otřáslo řádění šíleného střelce Charlese Whitmana. Amerika přešla v 60. letech od viktoriánské podoby děsu k té reálnější, a tento film to výborně popsal. Ano, opravdu jeden z těch nejděsivějších, co znám... (21.08.2016)

Targets je za a) banálny béčkový vtip, alebo za b) film hodný vedecko-filozofického rozboru o vzťahu reality a fikčného sveta filmu. Na čo sa vlastne pozeráme a na čo sa vlastne pozerajú ľudia v autokine? Niečo v tom zmysle. Najlepšie na Targets je to, že aj za a aj za b je správne. Inak by sa nejednalo o taký unikát v americkej nezávislej tvorbe. Či je koncom nezávislej béčkovej tvorby rokov 60tych alebo začiatkom nového Hollywoodu, nie je potom, čo som videl, pre mňa nijak zvlášť dôležité. Zaujal ma strih, nie len v tom, že sledujeme paralelne dve dejové línie, ale napríklad aj v kulminácii napätia tesne pred premietaním, kde zase prestrihávame medzi premietačom s jeho premietačkou a divákmi. Ostatne aj ten detail premietačky je vhodný materiál pre rozbor. Sniper je maximálne odpsychologizovaný, proste absolútna hádanka a je to výborný nápad. (05.11.2015)