Bílá vrána

V tomhle filmu mi nesedla ani role Adiny Mandlové, ale zvláště Jindřich Plachta nebyl až do 2/3 filmu svůj. Ony mu šly spíše na tělo role obyčejných lidiček než role zámeckých pánů. Herectví Krištofa-Veselého jsem nikdy moc neobdivoval, jkako zpěvák byl mnohem lepší. Ze základních informací o filmu je patrné, že byl slepencem dvou divadelních her - a tady to vyšlo ještě mnohem hůř než u Funebráka. (14.01.2020)

„Jak je vlastně stár?“ - „Kolik mu může být…no, ať je mu třicet? Nejvýš padesát, ale neptej se mě na to, já nevím.“ - „A jaké má zaměstnání?“ - „No dovol! Je dědic!“ Aneb když chce tatínek zaplácnout dluhy provdáním své dcery… Stejně jako v Pán a sluha se tu sešla dvojka Plachta/Krištof-Veselý, ale tady bohužel první jmenovaný nemá žádného pořádného nahrávače typu Trégla, navíc i v jeho případě šlo o 1 z jeho slabších rolí (ačkoliv pořád je Dubanský nejzábavnější postavou). A podobně to bylo i s dalšími, od těch spíš křečovitých, zoufale nevtipných (Speerger, Kohout) až k těm, kteří těch hluchých míst naštěstí moc nemají (Šlemrová, Svozilová). Humor a komika tak fungují jen občas, navíc je vše rozmělněno ve velkorysé stopáži, která je dána přidáním písniček (bez těch bych se já osobně obešel). Ve výsledku čistý průměr. „Ale víte, co bych udělala já, maminko?“ - „No co, rozběhla by ses mu naproti, pověsila se mu na krk a řekla tady mě máš, Jindřichu!“ - „A to se moc mýlíte, maminko. Ani bych mu ruku nepodala…možná.“ (01.12.2019)

K oblíbeným kouskům třicátých let patřily i zfilmované operetky. Většinou se jednalo o nejapné přenesení divadelního aranžmá do filmových kulis s několika kuplety (v lepším případě melodiemi), které byly doplněny konverzací o náhodách a změnách, které nastražil sám život, a občas nějakým tím převlekem nebo záměnou. Neslavně dopadly i takové majstrštyky jako Polská krev nebo Na tý louce zelený. Bílá vrána mi ze zmíněných pokusů vychází nejlépe. Slavínský sice neopouští svého diváka, přesvědčuje ho, že když se bude prát se životem, čeká ho štěstí (jen ten vyhrávající los je trochu obehraný). Ale daří se mu udržet základní operetní pravidla: divák se musí bavit (neškodí balancovat na hranici třeskutě lidového a jemně vkusného humoru), je potřeba na co se dívat a hlavně je potřeba vše směřovat ke šťastnému konci, o kterém divák nesmí pochybovat. První pravidlo obstarává Jindřich Plachta, který už dokázal pozvednout i bídnější tituly, druhému pak plně vyhovuje Adina Mandlová. Raoul Schránil také lehce pozdvihl šablonu sňatkového podvodníka. Scéna, kdy okrádá svou oběť, je opravdu velmi dobrá. No a bez Járy Kohouta by to snad ani nebylo ono. (28.11.2003)

Pozitivní energie všech herců, především ale Evy Gerové, je největší předností tohoto filmu. Zvlášť první půle, měla i díky tomu příjemnou dynamiku. Ta druhá o ni byla trochu ochuzena, pro klasické romatičnění a zápletku se skrytou identitou...což ovšem k těmto filmům patří. Oceňuji i to, že všechny hvězdy mají stejně důležité role. Camea v té době nebyla v módě. Ve finále tak jde o velmi pohodový film. (05.04.2023)

Kde nic není ani smrt nebere. Tento film je jen pouhou snahou o veselohru, přese všechnu snahu vyznívá spíše do prázdna. I když všichni hrají jak o život, něco se prostě nepovedlo. Asi to bude tím, že je z toho celou tu dobu cítit ta úporná snaha o "řachandu" , a nakonec to vlastně ani moc k smíchu není. Navíc zde není ani zbla myšlenky, takže ani tak, ani tak, je to pouhý průměr. 50% (03.06.2011)