Pantáta Bezoušek

Bezelstný, čestný a upřímný byl ten Josef Bezoušek. Takové lidi jako byl on, aby jeden vážně pohledal a to by musel ještě prstíčkem hrabat. Jaroslav Vojta byl jako pantáta Bezoušek roztomilý. Jako by se do té postavy úplně převtělil. Určitě mu ta role dokonale vyhovovala. Praha byla krásně nasnímána. Já tomuto filmu nemám,co vytknout. Spravil mi náladu svou laskavostí. Byl to opravdový balzám pro duši, který jsem potřebovala jako sůl. (24.06.2013)

Tento přívětivý vlastenecký film jsem si pustila po shlédnutí filmu Lidice, abych zahnala z duše chmury. Má opravdu léčivé protistresové účinky. Pan Rais by byl se ztvárněním svého románu spokojen. Jaroslav Vojta je v roli bodrého dobrosrdečného venkovana, obdivujícího krásy matičky Prahy, ve svém živlu. Když uvážíme, že byl film natočen za okupace, bylo jeho vlastenecké vyznění odvážnou odpovědí na snahu o naše poněmčení. Tak se vydejme na procházku Prahou s pantátou Bezouškem obdivovat místa, kudy šla historie. Jeho optimismus je nakažlivý, tak snad nějaký ten bacil nadšení sedne i na mne a zažene stres. (30.11.2011)

Podle některých zdejších komentářů jsem se obávala zbytečně nastavovaného děje pomocí opery, ale nakonec jsem byla nadšená z jejich vzájemného propojení, asi jako v daleko pozdějších Bídnících 20. století. Jediné, co mi na ukázkách z Prodanky vadilo, byly Mařenčiny střevíčky na podpatku (+ průhledné punčochy), které se poněkud ke kroji nehodily. Skvělý Vojta i Plachta. Ten si mimochodem roli pěstouna dětí současně zahrál jak ve filmu Nebe a dudy (1941), tak v pozdějším Právě začínáme (1946). (14.10.2022)

Pantáta Bezoušek je dalším příkladem filmu, který je Československým remakem. A je to vlastně milý film, neboť Jaroslava Vojtu by za dědečka chtěl asi leckdo. Nakonec i záměna je vlastně pro tento typ filmů ve 30. a 40. letech typická a snadno je tedy očekávatelný konec. Na druhé straně máme unikátní možnost sledovat Prodanku z Národního divadla. Dále film propagoval ve velké míře Prahu samotnou a její krásu. Záběrů, které poukazují na její malebnost  je dost. Možná, že na tom měl lví podíl i Karel Hašler, velký vlastenec a Pražák obdivující její krásu a zpívající o jejich půvabech. Bohužel šlo o jeho poslední film, jelikož ve stejném roce zemřel v Mauthausenu. (25.09.2023)

Klasická předloha K. V. Raise vdechla za Protektorátu filmovému přepisu zvláštní roli. Hrála totiž na notu českého vlastenectví a patriotismu, v níž představa Prahy jako matky měst hrála v té neutěšené době významnou roli. Jednu z posledních rolí si tu zahrál paradoxně a trochu i symbolicky nacisty umučený Karel Hašler. Pantátu Bezouška jsem vždycky chápal zároveň i jako protipól Babičce Boženy Němcové. Člověk, který se z chudého českého Podkrkonoší vydá na návštěvu svého syna do Prahy, která se tolik liší od našich vesnic i od jeho vlastních představ. Vojtovo herectví je klasické a nezaměnitelné a vedle něho jsou ostatní upozadění, snad jen s výjimkou Jindřicha Plachty. Jde také o film, v němž se rozvíjí civilní, ale milé herectví jedné ze skutečných krasavic českého herectví Vlasty Matulové. Snad jen role Vojtovy dcery svěřená Marii Blažkové, která vždy hrávala usedlé starší ženy, mi na začátku filmu neseděla. Zřejmě Slavíčkův nejlepší film. Přečetl jsem si několik pěkných komentářů, ale názory pana Pytlíka na venkovany mě hluboce urážejí. (12.07.2017)