Woodstock

Kdyby se natočené materiály sestříhaly o pár let později, celý film by vyzněl úplně jinak. Roku 1970 se naštěstí za přispění Mihaela Wadleigha, Thelmy Schoonmaker a půl miliónu lidí povedlo zachytit atmosféru let šedesátých tak, jak nikdy předtím. Jeden z nejslavnějších finančních festivalových průserů se tak přetavil v dokonalou generační výpověď obohacenou krátkou exkurzí do světa chemických záchodků. (29.09.2009)

Unikátní dokument/záznam jedné z nejvýznamnější kulturních událostí minulého století. To, co se podařilo ve Woodstocku, byla úžasná shoda všech okolností a již nikdy se to nepovede. Původně běžný festival nabobtnal do obrovských rozměrů… Odhad 60 tisíc návštěvníků vzal za své při předprodeji (180 tisíc lístků) a na místo dorazilo přes půl milionu návštěvníku. Pořadatelé jednoduše zbořili ploty a pustili všechny bez placení a to ještě několik stovek tisíc to vzdalo a jelo domů. Nevyhnutelný chaos a kolaps všech základních služeb snášela drtivá většina návštěvníků v jakési zvláštní kolektivní a sdílené pohodě (mír, láska a porozumění), také proto je Woodstock legendární. Samotné záznamy jednotlivých vystupujících jsou pak jen dalšími třešničkami na dortu. Dokument není rozhodně dokonalý, ale stejně jako Woodstock je nezapomenutelný a plně si zaslouží maximální hodnocení, jako celá akce. Jen tak mimochodem, na festivalu zemřeli dva lidé a narodily se dvě děti. :-) (25.07.2017)

(1001) (Hudební zážitek no. Uno: Arlo Guthrie - Coming to Los Angeles) Když jsem dala vale Rychlým šípům a začala si hledat jiné platonické lásky, hnutí hippies se mi zdálo jako "good way to go". Mír a lásku, komu by se to nelíbilo, taky jsem byla velká fanynka hudby 60. let (což tedy jsem stále). Nejvíc mě mrzelo, že jsem si tu "jejich" dobu nemohla prožít, omakat, odposlouchat na vlastní vlasy, ruce, uši. Teď tak nějak paradoxně čím víc toho o nich vím, tím míň bych to opravdu chtěla zažít a být jednou z půl milionu hlav v davu. To má být svoboda? --- A to mě ještě dovařily titulky na konci, kde k obvyklým heslům mír láska bla bla vyběhla i ekologie. Cha cha. (06.04.2009)

Woodstock fascinuje i po téměř padesáti letech. Woodstock byl výsledkem generačních třenic a mládí cítilo nevyhnutelnou potřebu se proti svým otcům vyhradit a vyjádřit. Woodstock se stal třešničkou na dortu veškerého snažení hledačů lásky a míru i ojedinělou akcí, kde nebylo místo pro společenské tabu. Michael Wadleigh ve svém filmovém opusu představil očité svědectví událostí. Nutno podotknout, že záznam hudebních čísel je dynamický, víceúrovňový a pomocí bezprostředních reakcí se příchuť euforie valí z plátna, či obrazovky mezi diváky a nechává je pocítit freneticky omamnou atmosféru absolutní svobody s anarchistickým sklonem. S povděkem lze přivítat snahu o nezaujatost a místo k vyjádření dostaly obě strany. Není zobrazena pouze idyla a hledání jiných úrovní reality, divák je zahrnut i patáliemi a těžkostmi bobtnající akce. Policejní složky nekoordinoval Paroubek, vojáci shazovali zásobu proviantu a mnoho účastníků zajisté prošlo svou nejzásadnější osobní katarzí. Jimi Hendrix byl kytarový mág a obveselený dav nashromáždil neortodoxní prožitky na celý život. Woodstock je sice jen záznam unikátního hudebního festivalu, ale je vyvedený s láskou a pečlivostí profesionálními filmaři. Výsledku to prospělo a další a další generace může s elektrizujícím zaujetím hledět na neuspořádané hemžení reje v harmonii sjetého obcování se životem. Událost byla mimořádná, dokumentární film je úchvatný v zaznamenaném duchu, důsledně dodržovanou nestranností i vlastním technickým zpracováním. (16.01.2018)

Woodstock 1969. Nejlepší, nejvelkolepější a zároveň nejúžasnější živý hudební koncert jaký jsem kdy viděl a zároveň jedna velká výpoveď lidí celé jedné tehdejší generace. Bohužel jen na videu, ale i tak mi to stačilo vytvořit si alespoň malý obrázek o tehdejší době. Koncert se konal na farmě Maxe Yasgara v newyorském Bethelu! Tři dny a tři noci míru, hudby, lásky všech těch mladých lidiček kteří si tenkrát říkali "květinový děti", prostě Hippies. Návštěvnost mluvila taky sama za sebe, téměř na půl milionu lidí, se utábořilo v co největší blízkosti jeviště, jež na pozemku vybudovali organizátoři akce. Mezi ty úplně nejúspěšnější interpreti či skupiny, se tenkrát v tom nejlepším světle ukázali zejména J. Hendrix, který vystupoval až skoro jako jeden z posledních, kdy už se tam váleli jen ty nejotrlejší a přeživší, omámení všemi těmi tehdejšími halucinogeny, a vedle nich jen tuny odhozených odpadků. Dále pak skupina "Ten Years After" údajně s nejrychlejším kytarystou na světě A. Leem. Nakonec bych nemohl opomenout britskou skupinu "Who", s ďábelským zpěvákem S. Townshendem. Nejlepší skladba koncertu jednoznačně "I' AM Gonna Home" od Ten Years After. Jedinečnost festivalu spočívala právě v ojedinělé a obecné atmosféře a v možnosti osvobození kterou divákům tehdy poskytl. Koupání na ostro v rybníku, dětinské klouzání v bahně, společné sdílení společných dek, láhví, jointů, sex, to vše přispělo k neopakovatelnému zážitku a jistému pocitu sounáležitosti. (20.05.2006)