1492: Dobytí ráje

Výstavba děje si zřetelně říkala o chronologické dobrodružné drama, ovšem Ridley zalomením syžetu převedl film na psychologii tzv. prvního světového humanisty. Muže věřícího, spíš než ve víru, ve své síly a ve vlastní rozum. Mořeplavce, skrz kterého postihl Ridley všechny prazákladní témata lidství – středověk vs. renesance (rozkošná scéna s nevěřícím prelátem vedle glóbu), realita vs. ideál, zlořád vs. humanismus, fantasie vs. pragmatismus. A zejména paradox humanismu a renesance, nesměřující od středověku ke spáse, alegoricky od peklu k ráji, ale obráceně. Ano, ta věčně vychvalovaná renesance byla doba, kdy se všechno zvrtlo a my lidé posledních století za to neseme následky. Neseme si s sebou ztrátu romantiky a iluzí, ztrátu rytířů a hrdinů... renesance kupříkladu zapříčinila vznik konvencí, norem, nebo podvojného účetnictví - příšerná ustanovení a doslova voda na mlýn byrokratické a sešněrované Evropě dneška (a tuhle ideu Ridley kulantně podchytil). Jak vidno, středověk měl mnohé co do sebe. 1492: Dobytí ráje je tedy vpravdě dílem pro poslední romantiky, vizionáře a snílky současnosti, dílem mainstreamově filozofickým, v němž Ridley objevil sám sebe, a to přesně mezi Novým světem Malicka (utínání scén před klimaxem, askeze a zkratka, „herzogovské" rozvíjení děje skrze obraz) a svými pozdějšími pop-historickými konstrukty v čele s Gladiátorem (starosvětsky doslovné a formálně vytuningované dobrodružství). Ridley si sice k suverenitě dopomáhá famózní hudbou Vangelise, která si film místy zcela přisvojuje (pokud se tvrdí, že dobrá hudba = 70% kvality filmu, zde je třeba ještě takových 20% přidat), ale to nemění nic na tom, že je 1492: Dobytí ráje vrcholně odvyprávěné dílo, které řadím co do pohnutí divákem vedle Alexandra Velikého (2004) a Posledního Mohykána. Korunuje to shakespearovský dialog v závěru, kde Sanchéz (Armand Assante) s Kolumbem polemizuje o tom, kdo parazituje na systému a kdo skutečně popohání svět kupředu („You're a dreamer..."). Geniální film - pro mnoho režisérů by znamenal vrchol tvorby, pro Ridleyho je kupodivu jen jedním z mnoha. (21.02.2008)

1492 je dátum, kedy sa stala veľká vec. Prvý Európania sa dostali na nový kontinent. 1492 je dátum, kedy vševedúca cirkev na čele s neomylnými sektármi dostala ďalšiu ranu od zdravého rozumu. Avšak 1492 nieje veľmi výpovedný film, čo a ako sa stalo. Ridley Scott nevie, čo chcel natočiť, akú myšlienku chcel filmom vyzdvihnúť. Zo začiatku to vyzeralo na logisticky zameraný snímok. Aké páky trebalo potiahnuť, aby sa výprava vôbec uskutočnila. V strede to je samozrejme plavba, ktorá sa vedome, nevedome časovo pretiahla a záver je čistý dopad konfrontácie rôznych civilizácií. Ani v jednom ohľade nešiel režisér do hĺbky. Preto vyzerá celý film strašne plytko a povrchne. Pravdepodobne to je priveľké sústo na jeden film. Aby som však nebol zlý, tak mi nedá nevyzdvihnúť geniálny soundtrack. Inštrumentálne veci od Vangelis sú tak notoricky známe, že sami o sebe pridávajú filmu hviezdu navyše. Celkovo je film pozerateľný, avšak pre nejedného diváka strašne zdĺhavý s množstvom hluchých miest. (29.05.2011)

Rok 1492 si pamatuju ještě ze školního dějepisu a Vangelisova hudba udělala také své. Ta je nezapomenutelná a snadno rozpoznatelná. Mám dokonce pocit, že je mnohem slavnější než samotný film. Natočit historický velkofilm nebývá nikdy jednoduchou záležitostí. Tady se to povedlo celkem slušně. Jen ta délka je neúměrná. (09.07.2009)

Ridleyho zabery ve spojeni s Vangelisovou hudbou, to je zabijacka kombinace, ze ktere se rodi kulty. V pripade 1492 to sice neni neco az tak ultimatniho jako Blade Runner, ale i tady uz minimalne kvuli soundtracku nemuzu jit pod 5. Skvele historicke tema objevovani Ameriky, jedine co me otravovalo byla anglictina Gérarda Depardieu, coz mozna pusobi vic autenticky, ale stejne me to sere. 9/10 (01.06.2014)

Legendární mořeplavec to dokázal, ač mu leckdo nevěřil. S Pintou, Niňou a Santa Marií a desítkami námořníků se vydal do neznáma, než se však objevil u amerických břehů, stálo to hodně životů, dřiny a politické nevole. Ridley Scott se pět set let poté nespokojil se suchými fakty, ač se to někomu nemusí líbit, tenhle kolumbusovský opus se zařadil mezi jeho největší lahůdky. I když řadě diváků může ona snaha za každou cenu upozornit na „ten velký kus“ vadit. Scott nicméně nabídl fascinující odraz výjimečného muže, který byl stejně požehnaný jako prokletý. A hlavně jeho vizi, která měla i lehce snové základy. Nevyhnul se nemalé dávce patosu, což ovšem k téhle neskromné látce patří. Výsledek bych nenazýval nějakým výrazným psychologickým portrétem, prostě dramatem, který nechce být dějepisnou ilustrací. Depardieu mi nevadil, myslím, že alespoň oscarová nominace za kameru nebo hudbu byla na místě. (16.11.2014)