Poslední pokušení Krista

Tohle téma je mi daleké, ale ačkoli jsem si valnou část filmu říkal, že nechápu jeho princip, tak myslím, že jsem ho ve finále pochopil. Musím říct, že Poslední pokušení Krista je hodně složité a určitě ne pro každého. Nechci nějak posuzovat látku, ale herecké výkony a spracování musím pochválit, jde o moc dobře odvedenou práci a Martin Scorsese ukázal, že mu žádné téma, i to sebevážnější, není cizí. (12.07.2011)

I Scorsese býval kdysi dávno mladý a nevybouřený, ale přitom už měl schopnosti a talent... a hlavně měl koule a chuť říkat velké věci. Což je kombinace ze které vzešel jeho dosud, a asi už i provždy, nejlepší film. Film o hříšném a anarchistickém židovském schizofrenikovi, který odpadl od víry, pomáhal zabíjet své soukmenovce, založil si vlastní sektu a odešel do pouště pořádat hippie festivaly. A aniž by ho stavěl na piedestal, či shazoval a odsuzoval, mluví Scorsese jeho prostřednictvím o víře a jejích hlubších základech, o člověku a jeho animální podstatě, i o historii a jejích mýtech, které formovaly celou naši civilisaci. Geniální film. Byť do značné míry díky jeho předloze. 9/10 (18.04.2012)

Obdiv a nezájem. Toť už klasická charakteristika mého přístupu k filmům Martina Scorseseho. Objektivně uznávám, že jsou perfektně zvládnuté, ale osobně si je prostě nedokážu správně naplno užít. Poslední pokušení Krista ode mne schytalo ještě poměrně vysokou hodnotící známku hlavně za ta překvapení v závěrečné části - opravdu vychytralý scénář. Znovu si jej ale pravděpodobně nepustím. (14.07.2011)

Vskutku nebývalý pohled na Ježíše Krista. Avšak není se vlastně čemu divit. Celá staletí se teologové mezi sebou rafali o to, zda byl Ježíš člověk, Bůh, obé najednou, a co pak víc. Otázky, které asi obyčejní lidé příliš neřeší. Církev nakonec dospěla k závěru (poměrně brzo), z něhož se dnes odvíjejí všechny pohledy na danou problematiku, z něhož dodnes vyvozujeme naše vnímání Ježíše jako bohočlověka. Věřícímu nezbývá, než přijmout, věřit a nechápat. To ale dost dobře nejde, a tak abychom Ježíše mohli přijmout, stále dokola o něm a o jeho poslání přemýšlíme. Kazantzakis i Scorsese z Ježíše udělali člověka takřka takového, jací jsme my. Plného pochyb, tužeb a nejasných přání, který se sám musí rozhodovat, přemýšlet a trápit. Na konci filmu se pak opakují častá zamýšlení nad původem a především důvodem křesťanství, nad tím proč je a proč je tak jiné než ostatní náboženství. Tady opravdu nevím, jak hluboce jsou tyto otázky zasazeny a jakou nabízejí odpověď. Pro mne jen jedinou, křesťanství rozhodně není náboženství od lidí! (11.12.2004)

Kazantzakisova kniha je spíše než klasickým románem filozoficko-teologickou sumou o podstatě lidské víry v Boha, ale i náboženství jako takového. Scorsesemu muselo být jasné, že pokud nechce diváka utahat pětihodinovým kolosem, musí vyloupnout pouze přímou dějovou kostru a bude pouze na něm samotném, kolik motivu Mesiáš jako prostý člověk do filmu nacpe. Nechci být za prudiče, ale zajímalo by mě, kolik lidí, jež zde tomuto dílu pálí plnou taxu, také četlo samotnou předlohu. Na počátku každého dialogu, v každé následující scéně jsem čekal, kdy Scorsese konečně rozpoutá onu (dle tehdejších reakcí) rouhačsky-heretickou zpověď, a ono nic a přišel konec. Rozhodně za celou umírněností nevidím přehnané pámbíčkářství režisérovo, provokatér byl vždy nadčasový, ale spíše omezený prostředek filmového média, které prostě a jednoduše nedokáže zachytit myšlenku, byť snaha je velká. Proto všem, kteří nad tímto dílem jásají, to ze srdce přeju, dokonce smekám klobouk před velkým Martym za odvahu se takového projektu chopit, ale pro mě bude Kazantzakisovo dílo (jenž zabírá čestné místo v mé knihovničce) natolik zásadní, že prostě s hodnocením filmu chtě nechtě nemůžu jinak, i když je to filmařsky naprosto dokonalé! (23.05.2007)