Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Příběh pařížské studentky Annie se prolíná retrospektivními obrazy scén, které ukazují, že její rodina má za sebou život běženců. Zmizelý otec se kdesi ztratil v občanské válce Španělska. V ponurém bytě umírá její teta. Annie odchází na toulky nočním městem, které ji zavedou do bizarních, až milostných situací do rozednívajícího města Paříže. Film je psychologickým dramatem myšlenek, citů a lyriky mladé dívky. (tahit)

(více)

Recenze (2)

curil 

všechny recenze uživatele

Film byl u nás v kinech uváděn pod názvem "Tma přede mnou, tma za mnou". Viděl jsem ho v září 1968 a uhranula mi v mých postpubertálních letech Kanaďanka Joanna Shimkusová, která mě už zaujala dříve ve filmu Dobrodruzi stejného režiséra, kde hrála s Alainem Delonem a Linem Venturou v roli Laetitii. Je určitě škoda, že její filmová kariéra skončila poměrně brzo. ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Robert Enrico je filmový mág, který umí kouzlit pestré emoce nejen prostřednictvím rozehraných příběhů, ale i nádherných obrazů. Skoro všechny jeho filmy hodně stojí i na atmosféře, ale tentokrát se Enrico odhodlal natočit čistě psychologický film o jedné čerstvě dospělé dívce, plný lyrických a silně pocitových výjevů. Joanna Shimkus určitě nikdy nepatřila mezi nejtalentovanější herečky Francie, ale měla v sobě jedinečnou jiskru a půvab, který Enrico dokázal zde patřičně využít stejně jako rok před tím v Dobrodruzích. Poetickým vzplanutím křehké dívčí duše v záblescích melancholie, smutku, touhy i naděje Tma přede mnou, tma za mnou výrazně připomene Kachyňu, byť zákoutí pařížského velkoměsta v noci a za úsvitu mají samozřejmě zcela odlišnou atmosférou, než prostředí českých luhů a hájů. Enricův film s osobitým úvodem i závěrem drží dohromady pevně jako hudební kompozice a navzdory směsí barev i emocí tma skutečně obklopuje všechno: noční ulice, nimiž se city poblouděná Annie prodírá, stejně tak atmosféru domku, v němž stále pravidelně doznívají tragedie z války a momentálně rodina čelí smutku v podobě umírajícího člena rodiny... Je až neskutečné, kolik někdy takový obyčejný film s velmi jednoduchým poetickým příběhem dokáže vyvolat pocitů (často protichodných). Nakonec dochází i na humor včetně celé pasáže s groteskní příhodou (vychutnejte si s pány Fressonem a Crauchetem nezapomenutelný hon na splašenou ovci! :)) stejně jako na neotřelé romantické výjevy, jakým je třeba hra na kontrabas u silnice nad jezírkem. François de Roubaix opět zaobstaral hudební doprovod a tentokrát vyloudil stejně tak poetické tóny na mandolíně. Další filmová nádhera 60. let je zde v plné a originální parádě! 90% ()

Reklama

Galerie (7)

Reklama

Reklama