Candyman: Ďábelský přízrak

Líbí se mi, že byla zachována "pomalost", důslednost a sebevážnost prvního filmu. Sice to vede k poněkud pomalejšímu rozjezdu, ale jinak to je velmi zajímavé pokračování, které to nepřehání s metaprvky a pomrkáváním, primární roli hraje opět sociální komentář, tentokrát navíc obohacený o individuální úhel pohledu protagonisty, který do tohoto světa v nějakém slova smyslu patří i nepatří. Hra se zrcadly, která na téhle rovině v původním filmu vůbec nebyla (nevím, jak v pokračováních) ukazuje, že filmaři nepotřebují jen otrocky sledovat předlohu, ale rozvíjejí ji. Vrstva o roli a hodnotě umění a umělcích přijde určitě někomu jako to nejvíc nosné a zásadní, mně to přišlo trochu nadbytečné a hrozící, že se tím film přeplní a strhne pozornost (zvlášť když to je na konci víceméně irelevantní) - ale respektuju to a "nevadilo mi to". Občas bylo poněkud zvláštní chování některých postav, ale to mě zpravidla u hororu zajímá tak málo, že jsem zvažoval to ani nezmínit. Je to především zajímavá alternativa, příliš to nezapadá do žádné konkrétní škatulky. (26.09.2021)

Solidní recyklace mýtu původního "Candymana" pro současnou dobu, která ale nejen v porovnání s fenomenálním a v rámci žánru silně atypickým originálem vyznívá apelativně a doslovně. Klasika nechávala pozvolna nahlodávat základy reality a racionality, dramaturgicky pracovala s pohledem zvenčí, který současně problematizovala, a promyšleným způsobem tematizovala, rozvíjela i analyzovala fenomén městských legend, až se sama stala jednou z nich. Nový "Candyman" se naopak spoléhá na současné schéma kombinace efektních brutalit a okázalého chytračení. Scénář podnětným způsobem vyzdvihuje motiv jmen a jejich významu pro vyprávění i identitu a ikonografii komunity. Samotné vyprávění pak staví kolem bolesti a traumata Afroameričanů coby jednotlivců i komunity. Díky tomu silně rezonuje s tématy, která pro ně byla dlouhodobě žitou zkušeností a zbytku světa je znovu zpřítomnily protesty a hlavně debaty po zabití Breonny Taylor a George Floyda. Tím se sice film zbavuje obecnějšího přesahu, ale činí to za cenu výmluvné aktuální emancipace. Candyman coby postava se tak stává amalgámem jmen, tváří, křivd a bolesti. Pohled zevnitř mu sice neumožňuje se rozlétnout jako originálu, ale na druhou stranu mu to dává sílu výmluvnosti. (28.08.2021)

Vizualne pusobiva franciza o tomto americkem mytu. Ale neni to tak desive jako original.Misto cisteho hororu se zameruje na soucasne problemy jako gentrifikace, policejni nasili a rasismus,ktery zde oproti originalu neni jen v podtonu.Problem neni, ze je to politicky film, ale ze se v omezenem case venuje tolika vecem. (04.06.2022)

Tak ako originálnu verziu som nevidel, ale tento Candyman mi prišiel slabší než Candyshop od 50 centového rapera. Všade to je prešpikované rasizmom a už mi to príde, že tie filmy k tomu rasizmu sami prispievajú. Keď nám budete všade tlačiť, ako sú tí čierni obeťami a všetci bieli sú zlí, tak okamžite príde protireakcia z tej strany, ktorá je nálepkovaná všetkým tým sajrajtom. Všetko sa to už točí tak, aby to vyhovovalo politickým merítkam liberálov a marxistov. Tak s týmto bežte do prdele. (02.09.2021)

Původní Candyman z roku 1992 patří mezi moje docela oblíbené filmy a rovněž tak i samotná filmová postava (Candyman - Daniel Robitaille) ztvárněná Tony Toddem. Toto volné pokračování (v žádném případě nejde o žádný remake, jak si někteří myslí!) úzce navazuje právě na první díl a zcela ignoruje další dvě pokračování (přestože i z nich si tvůrci vzali nějakou tu inspiraci). Měl jsem z tohoto filmu dost velké obavy, protože poslední dobou když už se někdo rozhodne vrátit zpět ke starým kouskům a natočí nějaké to pokračování nebo remake, tak to většinou dopadne velkým průserem a tady od toho nakonec taky nebylo moc daleko. Ač se mnou možná většina nebude souhlasit.   Ono bylo docela pěkné, že jsou zde vzpomenuty události z původního filmu, potažmo historie samotného malíře Robitaillea / Candymana, i nebohé Helen ze které média ve filmu udělala pomatenou vražedkyni, přestože pravda byla někde jinde, bohužel Tony Todd si tu k mému obrovskému zklamání skoro vůbec neškrtne (objeví se vlastně až v samotném závěru a na jednom obrazu), no a místo toho tu máme příběh o jakém si místním retardovi, který dával děckám bonbony a policajti ho pak neprávem umlátili a on se rozhodl pomstít. Koho to sakra zajímá? Vše nám je vysvětleno tím, že Candyman na sebe bere podobu neprávem zabitých lidí, kteří se chtějí pomstít, ale jak víme, jeho pohnutky byly trošku jiné a šlo mu hlavně o sebe a o to, aby o něm lidi mluvili a 5x opakovali jeho jméno před zrcadlem. Schválně, kdo z vás to někdy zkusil…?   Místo pěkně krvavých scén (i když ani originál nebyl přímo o brutalitě a krvi, ale spíše o síle příběhu), tady neustále řešíme rasovou otázku, diskriminaci černochů na úkor zlých bělochů, utiskování homosexuálů, jiných menšin – mě už tyhle kecy a nebo překrucování historie lezou neskutečně na nervy a to nejen v reálném životě ale i ve filmu. Co ale taky čekat, když většina tvůrců, včetně režisérky a herců jsou černoši. Už jen kvůli tomu si film prostě nedokážu naplno užít, i kdyby měl bůhvíjakou kvalitu.   Abych ale film jenom nehanil. Chtěl bych pochválit práci kameramana, který se v některých scénách neskutečně vyhrál a nabídl nám zajímavou podívanou. Především pak v těch, ve kterých figurovala zrcadla. Zrcadlové hrátky nám nejednou připraví vcelku zajímavou podívanou, bohužel co se týká gore, tady si zřejmě moc nevěřili a tak ve valné většině buď ucukla kamera do dálky, nebo se vše podstatné odehrálo mimo záběr kamer. Což zásadně ovlivňovalo i samotnou atmosféru.40% (29.01.2022)