Candyman: Ďábelský přízrak

Nedá sa nič robiť, kúzlo jednotky je fuč a nostalgiu po nej sequel síce vyvolať môže, ale sám jej kvality nedosahuje. Áno, všetko je krásne nasnímané, kompozície so zrkadlami a zasadenie mnohých scén do umeleckého prostredia majú svoju atmosféru, animované retrospektívy sú rozumným nápadom, film je skrátka "svoj". Lenže tentokrát je všetko doslovné, v podstate sa strach nedostavuje ani v jednej scéne a film skončí presne v momente, kedy si myslíte, že začína finále. Pričom pätnásťminútovka navyše by bola stále v rámci stopáže absolútne v norme. A americkí bieli policajti by sa mu mali rozhodne vyhnúť. (29.08.2021)

První Candyman pracoval s černošskou městskou mytologií a svého času se mi líbil. Tenhle film - přestože jeho původní nápad a napojení na ten původní je docela dobrý - je příliš poplatný době a líbivým trendům. Nakonec nefunguje ani jako horor, ani jako sociální drama (nebo co). Prostě jenom nefunguje. (26.09.2021)

Nesklamaný. Nie je nato totiž žiadny dôvod. V rámci žánru “strašidelných, mestských príbehov” ala “Temná legenda” či “Viem komu si honil minulú jeseň pri vŕbe”, bez mimoriadnej kvalitatívnej odchýlky. V podstate by sa dalo povedať, že je to na jedno kopyto priemernej úrovne, kedy niečo obdobné jedného nadchne viac, u iného zas plnohodnotne nenaplní očakávania. Stred ako vyšitý bez urážania sa .. (30.09.2021)

Tak ako originálnu verziu som nevidel, ale tento Candyman mi prišiel slabší než Candyshop od 50 centového rapera. Všade to je prešpikované rasizmom a už mi to príde, že tie filmy k tomu rasizmu sami prispievajú. Keď nám budete všade tlačiť, ako sú tí čierni obeťami a všetci bieli sú zlí, tak okamžite príde protireakcia z tej strany, ktorá je nálepkovaná všetkým tým sajrajtom. Všetko sa to už točí tak, aby to vyhovovalo politickým merítkam liberálov a marxistov. Tak s týmto bežte do prdele. (02.09.2021)

Solidní recyklace mýtu původního "Candymana" pro současnou dobu, která ale nejen v porovnání s fenomenálním a v rámci žánru silně atypickým originálem vyznívá apelativně a doslovně. Klasika nechávala pozvolna nahlodávat základy reality a racionality, dramaturgicky pracovala s pohledem zvenčí, který současně problematizovala, a promyšleným způsobem tematizovala, rozvíjela i analyzovala fenomén městských legend, až se sama stala jednou z nich. Nový "Candyman" se naopak spoléhá na současné schéma kombinace efektních brutalit a okázalého chytračení. Scénář podnětným způsobem vyzdvihuje motiv jmen a jejich významu pro vyprávění i identitu a ikonografii komunity. Samotné vyprávění pak staví kolem bolesti a traumata Afroameričanů coby jednotlivců i komunity. Díky tomu silně rezonuje s tématy, která pro ně byla dlouhodobě žitou zkušeností a zbytku světa je znovu zpřítomnily protesty a hlavně debaty po zabití Breonny Taylor a George Floyda. Tím se sice film zbavuje obecnějšího přesahu, ale činí to za cenu výmluvné aktuální emancipace. Candyman coby postava se tak stává amalgámem jmen, tváří, křivd a bolesti. Pohled zevnitř mu sice neumožňuje se rozlétnout jako originálu, ale na druhou stranu mu to dává sílu výmluvnosti. (28.08.2021)