Sedmero krkavců

40% — Divná pohádka. Motiv zlé královny v podání Ivany Chýlkové a jejího Chrta Borise Rösnera mi přišel úplně zbytečný a (ne)uměle naroubovaný. Ale chápu, že původní motiv je pro takhle dlouhou stopáž příliš jednoduchý a bylo ho potřeba rozšířit. Ovšem jestli zrovna tímto způsobem, bůh suď. (08.03.2016)

Hystericky kvazimorálně vydírající matka vytvářející nesnesitelně přepjaté prostředí tyranie jakéhosi nereflektovaného Zákona, jemuž nikdo nemůže dostát, samozřejmě nemůže ze svých synů neudělat černé krkavé ptáky. (Její geny poznáváme bezpečně ještě v dceřiných teatrálních externalizacích vlastního selhání „zradila/zradil jsi mě“.) Princova citově totálně závislá sestra má evidentně dost prorostlé neřešené trauma, které si léčí tím, že vlastní závislost přetváří v závislost bratrovu. Postavy matky a princovy sestry však nejsou jen ukázkovými modely určitých typů patologických osobností, nýbrž mají i cosi podstatně společného: naprostou neschopnost jakékoli reflexe - jejich „všichni myslí jen na sebe“, byť motivováno pokaždé jinak, je ve výsledku týž nádor. Dojem z této modelové psychopatologie, velmi důrazně a v Miladině případu obzvlášť detailně provedené, je tak silný, že dává zapomenout na ostatní zoufalost nicotného filmu, budícího dojem dokonalého zmarnění silného námětu (kterýžto dojem je podporován doprovodnou hudbou, u níž neumím rozhodnout, zda je tak blbá už skladebně (Hapka?!) nebo až svým mdlým flašinetovým provedením). Jakkoli linie ústředních prvků (situace sedmi bratrů a jejich „němé“ sestřičky) je dostatečně nosná sama o sobě, jakož i to, že tvoří spojnici mezi matkou a princem v zajetí sestry. Asi u každé lidové pohádky lze předpokládat skrytou (ne-li zjevnou) psychologii. Nedokážu odhadnout, zda je dáno už scénářem nebo až režií, že v tomto zpracování Sedmera krkavců je kazuistika z učebnice psychopatologie tím jediným, co z pohádky zbývá. Postava Chrta, ale i postava Johany (Jolany?) se v tomto ohledu jeví sice velmi zajímavě (spíš jako intrapsychické komponenty než jako osoby), jakož i závěrečné scény „košile na hranici“, „lid a Milada“ a „návrat“, já ale budu zlej a k sjednocení dojmu z Rážova filmu použiju nezamýšlenou hlášku „moji bratři“, na něž se naivní, sotva zletilá kráska pochybného původu neustále odvolává (pokud mluví). Nikdo ať se nepohoršuje. Kdykoli byla Bohdanka na scéně, vybavovalo se mi "Ó Dio, ó Dio!" z jisté italské katolické žánrovky ze života světce. S PollyJean lze částečně souhlasit, sportovcův komentář určitě stojí za přečtení, jakož i pohádka za vidění - to ale jenom jednou. (22.05.2012)

Štědrovečerní pohádka roku 1993. Výpravná pohádka s hororovými prvky. Jednodušeji to snad ani napsat nelze. Sama osobě už tak je tato pohádka tajuplná a na české poměry vážná, ale její zpracování si místy podává ruku s nefalšovaným hororem. Mária Podhradská v hlavní roli sestry sedmi zakletých bratrů neměla svou roli tak těžkou - tři čtvrtiny filmu musela mlčet a jen šít, usmívat se nebo plakat. Zato Chýlková se ve své roli mohla vydovádět, stejně jako Boris Rösner v roli Chrta. Pro děti tato pohádka moc není, ale pro dospělé je to pohádková třešnička. (26.07.2012)

Tak z této pohádky jde na mě dodnes chlad. Někdy bývá to pověstné mražení v zádech příjemné. Někdy ale také ne... V tomto případě se to povedlo tak napůl. Jakou malou mě vždy obehnala hrůza, když se na obrazovce objevila Ivana Chýlková. Oproti záporné pohádkové postavě v Jezerní královně zde působí opravdu hrozivě, na tento žánr možná až moc. Dodnes mi utkvěla v paměti i role Jany Hlaváčové a okamžik, kdy prokleje své syny za to, že "vyrušili" chléb... Dost tristně působí i hrad prince, stejně jako příroda, která jej obklopuje. Vše je tak studené a tajemné, nikde ani trochu toho "hřejivého teplíčka"... Trochu mi to připomíná Třetího prince, ovšem v ještě "chladnější podobě". Teď bych ale vyzdvihla kladné stránky pohádky. Povedl se především výběr hlavního páru. Mladý krasavec Michal Dlouhý a drobná kráska Mária Podhradská... Opravdu pěkný pár. A nejen po vizuální stránce. Hodně drasticky vyznívá konec pohádky, kdy Johanku málem postihne osud Jana Huse... Nakonec však vše dobře dopadne a mladý pár spolu se sedmi bratry se vrací domů. Jedna z nejdojemnějších a nejemotivnějších scén v české filmu, doprovázená krásnou hudbou. (24.01.2008)

Vau tak na Sedmero krkavců si pamatuju docela dost, přestože je to už kupa let, co jsem to viděl. Je to zřejmě tím, že tato "rodinná pohádka" je docela peklo a ve mně jako v dítěti nevyvolávala vůbec to, co by pohádka měla. Bál jsem se a není se čemu divit. Ponurý děj, myslím, že tam někoho upalují, ten divný hrad, krkavci,... No prostě nic pozitivního jsem si z toho neodnesl. Chtěl bych to vidět z dnešního pohledu, jistě by to bylo zajímavé srovnání. 45% (08.01.2008)