Sbal prachy a vypadni

Anglický režisér a scénarista Guy Ritchie (Gay v piči) ma nikdy nedokázal svojou filmovou tvorbou zaujať. Snímok "Zbaľ prachy a vypadni!" je vlastne jeho jediný titul, ktorý som dokázal pred rokmi dopozerať až do konca. Teraz som sa ku nemu znova vrátil, že si ho opäť kuknem. No druhý krát som to až do konca veru nezvládol. Nechcem tvrdiť, že je to špatný film. Má svoje kvality a iste si našiel mnoho nadšených divákov. Mne však Ritchieho coolový britský gangsterský štýl moc nepasuje. Takže som to po pár minútach zbalil a vypadol radšej von na pivo. *** (05.07.2017)

Ne tak vostry jako Snatch, ale presto slusna jizda. Na to, ze jde o Ritchieho prvni film to zvlad fakt na jednicku. Ritchie postupne predstavuje jednotlivy postavy a kazdou dostava do nejake situace. A i kdyz se zda, ze vsechny ty situace spolu nijak zvlast nesouvisej, nakonec se to vsechno zamota a propoji a vsechno speje k zaverecny konfrontaci. A ze je fakt poradna. Proste do nejmensiho detailu vybrousenej scenar, to je to, diky cemu si film zaslouzi takle vysoke hodnoceni. Samozrejme musim pochvalit i stylovou kameru, sviznou rezii, drsnou hudbu a v pohode hrajici herce, navic je na vsechny rovnomerne soustredena pozornost a neni tu zadnej hlavni hrdina. Proste vynikajici, misty cerna, krimi komedie. (26.04.2007)

Připravíme si Guye Ritchieho v celku ponoříme do vroucí vody, přidáme kvalitní slovní humor, perfektní britský dialekt, nakrájíme pár tupých zlodějíčků, přimícháme tvrdé, nebo podle chuti vyšinuté gangstery, okořeníme prvotřídním skunkem, do vařicí vody přilijeme půl milionu liber, dochutíme starýma mušketama, vše řádně promícháme, aby nám to krásně zhoustlo a nakonec vytřídíme zbytky a konzumujeme to nejlepší. Plnej počet jsem ovšem dal jinam, určitě víš kam. (23.05.2012)

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)

Několik skupin dementů se zde dvě hodiny nahánějí ve snaze ukrást peníze, drogy a zbraně v tarantinovsky střižené gangsterce s typicky anglickým (ne)humorem. Vypiplané finálě potěší, zbytek už vcelku nikoliv. Praotec většiny laciných brakových indie podpultových gangsterek - takže vysoké hodnocení ze sentimentu a průkopnictví chápu, sečteno podtrženo je to ale veskrze totální (ne)vtipná taškařice. Nic víc. (23.11.2021)