Pravidla hry

Já jsem vlastně strašně mile překvapený. Očekávál jsem nekoukatelný art, metaforickou satiru, která bude symbolizovat mnohé, ale já z toho nic nepochopím a umřu nudou při pokusu tomu vzdorovat. Nestalo se. Chvílemi to osciluje až na hraně nějaké střeštěné západní screwball komedie, ale postupem času to tak nějak nenápadně začne utahovat šrouby, až jsem si uvědomil, že koukám na vědomě exponované zoufalce, kteří volají o pomoc. A to vlastně s ohledem na rok vzniku není málo. Zajímavé. 7/10 (09.09.2020)

Z top 10 Sight & Sound mi chyběl tento jeden kousek, tak jsem si řekl, že už by mělo to nekonečné odkládání skončit. Musím říct, že z celé desítky mě Pravidla hry zaujala nejméně. Neusledovatelný děj bez nějakých pořádných příběhových linek a hrdinů, kdy spolu postavy hodinu mluví, pak se to pofackuje a pak postřílí. Nějaká odvaha filmu už dnes působí leda v kontextu s dobovými dogmaty, ne těmi současnými - není tu žádná nadčasovost. Zklamání oproti třeba Velké iluzi, kde se Renoir předvedl lépe. (05.08.2012)

Pokud jsem to pochopil správně, tenhle Renoirův film měl být jakási odlehčená kritika amorálnosti vyšší společenské vrstvy. Zásadní problém je v tom, že Renoir v mých očích nedosáhl v konečném důsledku ani jednoho z výše uvedených popisků – nenatočil ani opravdu satirický a vtipný film, ale ani film, který by byl opravdu rázný a kritický. Mám rád, když jde tvůrce v etické oblasti do důsledků – a hlavně když kritičnost vychází z něj samotného, z jeho nejniternějšího přesvědčení, zkušeností a z jeho svědomí. Renoir byl nejspíše až příliš nedílnou součástí francouzské smetánky, aby ji mohl nějakým upřímným a účinným způsobem napadat. A tak je jeho snímek jakýmsi nedochůdčetem šmatlajícím mezi Nenápadným půvabem buržoazie od Buňuela (opravdu vtipným, leč hodně sžíravým snímkem) a trudnomyslnou tvorbou jeho krajana Bressona - a nutno podotknout, že nedosahuje ani zdaleka kvalit tvorby zmíněných umělců. (19.12.2018)

Renoir zřejmě svůj film mínil jako satiru, ale vyznívá spíše jako melodrama. A občasné komické vložky, které svým stylem patří spíše do nepříliš povedených grotesek, celkovému statutu seriózního filmu též příliš nepomáhají. Samotná postava Octava je křečovitým středobodem veškerého dění a musím říci, že v roli muže-diblíka bych si dovedla možná někoho představit, ale rozhodně by to nebyl Renoir. U Renoirových filmů jsem zvyklá na moderní postupy a výbornou kameru, takže si je dovoluji považovat za samozřejmost. A Pravidla hry vlastně nic moc jiného nenabízejí. (Viděno během Challenge Tour Speciál 2015: Filmový lov.) (23.06.2015)

Nenápadný půvab buržoazie. Úsměvné a povrchní milostné pletky vyšších vrstev se zvrhávají v naprostou frašku plnou hyterického křiku nebo demolice zámku pomocí střelné zbraně. S trochou nadsázky se tak dá odpovědět na otázku, proč to Francie ve druhé válce zabalila tak brzo - elita se věnovala svým dětinským hrátkám a poddaní ji hlídali, aby si při tom nerozbila obličeje. (28.05.2012)