Válka barev

První polovina 90. let minulého století byla magická! V rámci české kinematografie se našly peníze na nejrůznější obskurnosti a Filip Renč frčel na Antonionim, Geislerce a Lynchovi. To všechno, spolu s (pro Renče typickou) sebestředností, nespoutanými ambicemi i potřebou vypořádat se s počítačovou animací a amorálností raného kapitalismu v Čechách, dalo vzniknout Válce barev, režisérově v pořadí druhé zásluze o stát v oblasti umění (vždyť Tomáš Hanák má srovnatelné fluidum jako Dáma s polenem!!!). Za zmínku stojí, že tuhle slátaninu zadotoval tehdejší guru komerčního televizního vysílání Vladimir Železný. Těžko se proto ubránit vzpomínce na Vladimírovo vystoupení v legendární novácké freak show Volejte řediteli, kde se hrozící divácký nezájem a finanční provar snažil odvrátit tím, že Válku barev vydával za „chvályhodný pokus o Zvětšeninu pro mladou generaci“. Už tehdy bylo z jeho strnulého úsměvu poznat, že odteď bude JEHO televize financovat už jenom neškodné komediální výplachy. (02.09.2016)

Existuje mnoho věcí, které pravděpodobně v životě nepochopím. Patří mezi ně záliba v růžové barvě, vyšší matematika, princip fungování televizního ovladače, proč ještě nikdo nezabil Jiřího Krampola a jak je možné, že dva lidé, kteří společnými silami natočili Rekviem pro panenku - tedy Renč a Geislerová -, spáchali zločin v podobě Války barev. (07.07.2007)

Tohle byl pro mě zatím asi umělecky jeden z nejrozporuplnějších filmů, jaké jsem kdy viděl. Začátek mě nudil, první třetina mě vyloženě obtěžovala, otravovala, nudila. Zdlouhavé nudné záběry o ničem, které by tam vůbec nemusely být. Chápu, že se autor snažil proplétat občas umělecké prostřihy pohledem feťáka, ale mě to film neskutečně kazilo. Jediné co mě na začátku donutilo film nevypnout a nevyhodit z okna byl okamžik, kdy hlavní hrdina fotil z letadla ony kritické záběry. Potom mě film už jen rozčiloval. Z hlavního hrdiny dělá autor místy totálního naivního idiota, poté zase naopak těžkého paranoika. Nevadí mi, co autor s hlavním hrdinem provádí, ale to jak moc přehnaně to je vylíčené. Takže střihem i přes českého lva mi to připadne spíš jako experiment než jako kvalitní dílo. Na druhou stranu na konci filmu zpomalené záběry příjezdu policie mi připadly naopak velmi nadčasové. Obsahově se mi film začal líbit až velkým překvapením kdy hlavní hrdina nalezne hlavního záporáka v kaluži krve, než se dozví "pravdu". Jinak bych film asi hodnotil jako něco mezi totálním odpadem a experimentem, na který dostali autoři filmu peníze, které potřebovali vyčerpat. Na tento film musíte mít specifickou náladu, já ji asi dnes při shlédnutí neměl. Každý kritik si na tom filmu něco najde, kdo se nebude snažit, najde jen to záporné, kdo se rozhodne vyhodit svůj čas nad tímto filmem, chce si najít i nějaké světlejší okamžiky na filmu. Film hodnotím i pozitivněji díky tomu, že má dobrý konec, jaký jsem od filmu chtěl. Neříkám jestli jsem ho očekával, ale chtěl. Tento film bych shrnul jednou větou. "Dostaneš to co od toho filmu chceš." Moc jsem toho nečekal, občas jsem se nechal mile překvapit, když už se objevilo nějaké nadšení, tak bylo ihned zadupáno do země nějakou hloupostí, nebo nesmyslným záběrem na "umocnění dojmu z filmu". Dám tomu 50% s těžce odřenýma ušima když budu optimista. Okem pesimisty tomu dám 30% za vcelku dobře zvládnuté role. To že hlavní hrdina je chvilku těžce naivní, potom zase těžce paranoidní není vinou herce, který roli zvládnul dle mého názoru nadprůměrně. Záporák byl krásně zahraný. Falešný mafián, kterého jsem si zaškatulkoval prvních 5 vteřin, co se objevil v záběru. To se autorům skutečně povedlo. (18.06.2014)

40% — Po Requiem pro panenku jsem byl celkem namlsaný, ale film mě v zásadě zklamal. Tajemné chování postav a hlavní zápletka byla, bohužel, již v době uvedení dost profláklá, takže nemohla představovat žádné napětí. Protože to byla jediná myšlenka filmu a žádné jiné překvapení se nekonalo, nemůžu ani já hodnotit výše než dvě hvězdičky. (11.03.2016)

Vidět svět z výšky neznamená vidět opravdovou skutečnost. O tom se přesvědčil i divák spolu s hlavní postavou fotografa Ondřeje, který se až příliš zaměřuje na to, co vidí, spíše než na to, co fakticky je - zřejmě profesionální deformace... Celý příběh je tak vystavěn na tenké hranici mezi realitou a jejím zdáním. Souhlasím s uživatelem PCHE, že zvuková stopa k Válce barev (Ondřej Soukup) je do jisté míry hudební parafrází soundtracku k Twin Peaks (Angelo Badalamenti). Nicméně právě proto mi přišla daná hudba skvělá a vkusně spoluvytvářející atmosféru tohoto tajuplného filmu. Stejně jako hudba, ani hlavní zápletka není příliš originální - odkaz na Antonioniho Zvětšeninu je patrný (nemluvě o scéně na tenisových kurtech). Originalitu od tohoto snímku nečekejme. Můžete se však připravit na příjemný let, který vás nudit nebude. Atmosféra a vizuální stránka stojí za to. Na české poměry zajímavé dílo, které je dle mého názoru neprávem opomíjeno. Čtyři hvězdičky hlavně za odvahu natočit u nás koktejl z Lynche a Antonioniho. A Mejla Hlavsa v roli ruského mafiána mě fakt odrovnal! (10.08.2010)