Slovo

Námět fajn, ačkoliv třeba mnohem lépe realizovaný v Občanském průkazu či Báječných létech pod psa, takže vlastně nic moc nového. Opět se vrácíme do roku 1968, opět se díváme na příběh jedné rodiny. Finger opět ukazuje své herecké kvality, ale tady jsou utopeny v prapodivných divadelních kompozicích a mnohdy podle mého až amatersky působicích kamerových ořezech. Ta atmosféra té doby z toho prostě nijak nedejchá. Kdybyste vzali ty záběry a přesunuli je do jiné doby, tak to v podstatě nijak nepoznáte. (03.12.2023)

Kterak čestní a hodní lidé trpěli pod nadvládou těch zlotřilých a podlých komunistů. Ano a dál? Mám z toho hodně rozpačité dojmy, Slovo do omrzení neustále opakuje jednu a tu samou formuli, ale přitom dává jen málo důvodů, proč bychom si jej pro to měli zapamatovat. Prostřihy k fotografiím po každé kapitole jako nápad cením, ale to podivné rámování scén, kdy postavy v záběru mívají často uříznuté hlavy, i když zrovna jsou součástí dialogu, to bylo vážně prapodivnou tvůrčí volbou. [Finále Plzeň 2022] (29.09.2022)

Další pohled na trauma osmašedesátého, tentokrát zaměřený na mikrodrama uvnitř jedné obyčejné rodiny. Je to pořád dokola. Hledáme hrdiny v obyčejných lidech, vracíme se k tomu, jak jsme tehdy žili. Manýrismus Beaty Parkanové si vyhovuje s antiherectvím Gabriely Mikulové. Dalším podobným experimentům se budu vyhýbat zcela určitě. (05.12.2023)

Beata Parkanová jakožto slovo - poslední záruka o rozhodnutí stát při čemkoliv spolu jako nerozlučná rodina. Analytický Finger v nejistotě proti tehdejšímu politickému zřízení. Velice charismatická a pevná Mikulková jako matka tmelící vše. Juříčkova statická kamera snímající vnitřní pochody postav naslouchající okolí. Pro mě silné scény s (ne)vyřízením věcného břemena a rodinná chvíle v kuchyni matka, sestry, dort.  60% (10.04.2023)

Tohle rozhodně nebude film pro každého. Má velmi pomalé tempo a mnoho diváků si jistě řekne, že se v něm vlastně nestalo nic zásadního. Sama jsem měla problém s několika uměleckými manýrami režisérky (například prostřihy na fotografie po každé zásadnější scéně), ale byla jsem velmi překvapená, jak mi film jako celek sednul. Určitě na tom mají zásluhu vynikající herci v hlavních i v menších rolích (kromě dokonalé ústřední dvojice nemůžu opomenout Taťjanu Medveckou, která stráví na plátně dohromady asi pět minut, ale svým přesným výkonem si říká minimálně o nominaci na Lva). Některé scény navíc generují velmi dobrý humor a na rozdíl od režisérčina předchozího snímku se dočkáme i funkčního závěru filmu. Za mě tedy spokojenost a zatím jeden z nejlepších českých filmů roku. (31.07.2022)