Slovo

Na tu úmyslně rušivou kameru jsem si musel zvykat asi půlku stopáže a celou jednou hvězdu navíc dávam za téma. Dialogy byly občas tak šustivý, že na to nejde prostě nevzpomenout. Martin Finger je tak přirozenej, že si s tim ještě poradí, ale v případě Gabriely Mikulkový to občas fakt tahá za oči. A taky bych uvítal jednou něco míň komorního. #komunistijsousvině #tečka (70%) (03.12.2022)

Film, kterému se vyčítá manýra, strojenost, doslovnost, je ve skutečnosti suverénně inscenovaným melodramatem. Řád není jen princip, který vzývá Václav, ale zároveň je vepsaný do skladby a estetiky samotného filmu: ať už ve formě opakujících se scén, kompozic nebo dialogů. Současně jsou tu ale věci, které tento řád narušují nebo hrozí narušit, nejrůznější drobné či větší odchylky, ale i dějové situace, které destabilizují chod ústřední rodiny. Přestože se film tváří jako další černobílý příběh o zlých komouších a kladných obětech, jde jen o velmi obecný rámec, uvnitř kterého tvůrci prozkoumávají to, co je tady opravdu důležité: dynamiku rodiny a její vlastní směřování k harmonii, nebo chcete-li k řádu. Protože jedině když rodina bude fungovat pohromadě, může čelit nepříznivým časům venku. Víc v textu na substacku. (24.09.2022)

// Po Devadesátkách je pro mě rázem Martin Finger zjevením (ale přiznávám, že to je spíš vlastní neznalostí), které chci bedlivě sledovat i dál, Slovo mu ale bohužel nedává ani zdaleka tak dobrý materiál. Je to celé takové, jak to jen říct slušně... uchcané. Neoceňuji tohle vrtání se pořád v té samé éře, oceňuji sice snahu pojmout to jinak, jenže snímek Beaty Parkanové prostě neříká nic moc nového, zajímavého ani jinak podnětného. Paradoxně nejvíc tak funguje v rovině vztahové, a to jen v několika krátkých úsecích, a jen díky skvěle napsané postavě Věry, kterou perfektně ztvárnila Gabriela Mikulková. Škoda, že takových scén jako ta v kuchyni mezi matkou a jejími dvěma dcerami nebylo ve filmu víc, a škoda, že film nebyl primárně o nich. Hlavní motiv Slova totiž prakticky vůbec nefunguje, ve snaze jej vysvětlit je scénář zbytečně a otravně doslovný, a pocitově vše po hodině a půl vynikne zcela do prázdna. Místy hezký, ale prostě k ničemu. 5/10 (03.07.2022)

Tahle věcička je v podstatě komorní drama manželského páru se dvěma malými dětmi v roce 1968, přitom se jedná o zajímavou, trochu zvláštní a malinko jinou podívanou.. Mně to sedlo, líbilo se mi to.. Martin Finger v roli notáře opětovně dokázal, že umí a jeho postava mi byla srozumitelná.. Beata Parkanová mě oslovila už svým snímkem Chvilky, její tvorbu si do budoucna zcela jistě pohlídám.. (08.03.2023)

„Co on o tobě může vědět, co bych nevěděla já?!“ Stejně jako předešlých Chvilkách nutí Parkanová diváka přemýšlet a naladit se na postavy. A to zde bude pro řadu lidí problém. Přístup k hlavnímu páru může být ze strany publika všelijaký. Obávám se ale, že bude převládat odsouzení. Jeho slabošské neschopnosti vypořádat se s nastalou situací či její přehnané snahy mít vše pod kontrolou hraničící až s naprostou nesnesitelností. Kvůli tomu může naopak snadno zapadnout jeho odvážná zásadovost stejně jako její velká síla táhnout blízké na svých bedrech poté, co její protějšek odpadne. Nepomáhají tomu ani některé detaily. Není například vůbec vysvětleno, jak došlo ke „znovuvzchopení“. Nebo třeba nezvládnutý fakt, že nestraník se škraloupem mohl v té době dělat notáře, ba dokonce i jezdit za hranice k moři. A to je škoda, protože jinak Slovo nabízí také nemálo zajímavé myšlenkové potravy a ucházející studii jednoho vztahu. Takhle to budou „pouze“ lepší 3*. „Kde, kdy končí zodpovědnost člověka za své činy, za svá slova? Nekončí. Nebo?“ (12.02.2023)