Červené střevíčky

Kdyby točil melodramata Orson Welles, vypadaly by takhle - antimelodramaticky. Červené střevíčky jsou výhrůžně hučícím strojem, těžce uměleckým filmem - jsou stejně sofistikované jako Zpívání dešti, jen obrácené od sklonu vidět skutečnost z té lepší stránky. Jak říká Miroslav Petříček: „Umění není od toho, aby uklidňovalo, ale zneklidňovalo." Není divu, za filmem, před nímž hluboce smekl pomyslné sombrero Brian DePalma, Martin Scorsese nebo Francis Ford Coppola, stojí režisér Michael Powell, jehož nekompromisní, britskou kritikou hystericky odkopnutý Peeping Tom se ozývá i zde, a „maďarský čaroděj“ Emeric Pressburger posedlý magií, rozuměje tou zvláštní, těžko postihnutelnou a ještě hůře naplánovatelnou filmovou atmosférou, jak ji známe z Miami Vice a z The Heat Michaela Manna. ____ Červené střevíčky zajišťují divákům prožitky estetické, a ne emocionální povahy, utvářejí pocit krásna, místo aby dojímaly, realizují strategii porozumění umění, ale ne strategii slz, a tím převracejí veškeré znaky melodramatu a spějí k wellesovskému antimelodramatu. S tím souvisí odklon od melodramatické lásky (zbanalizovaná romantická láska) a příklon k lásce romantické (opravdová, vášnivá, cit Gustava či Werthera), respektive od ve filmu odsuzovaného manželství k hudbě a baletu, od melodramatu k romantismu – zatímco melodrama nabízí nové „náboženství lásky“ a tím má působit jako společensky integrující, nikoliv rozkladná láska (proto odmítá lásku šílenou, která však byla jádrem skutečné romantické lásky, zpochybňující společenský řád a rozbíjející jeho zákony), pak romantismus naproti tomu programově odděluje lásku od pojmů štěstí, životního úspěchu erotického uspokojení, které s ní jsou tradičně spojovány. Romantická láska představuje jeden z hlavních argumentů v polemice s dostupnějším melodramatem, které přichází „shora“, je vyprojektováno architekty, naplánováno manažery a sex-kouči. (25.07.2009)

Vlastní melodrama má sice ještě jednodušší příběh než titulní Andersenova pohádka, kterou Lermontov ve filmu převypráví několika větami, ale to je jediná negativní poznámka na adresu tohoto filmu. Režijní mistrovství zavedené dvojice doplňované třetím kmenovým členem týmu, prvním anglickým expertem na Technicolor, kameramanem Jackem Cardiffem je totiž nezpochybnitelné. Zejména samotné baletní představení (nasnímané ryze filmovými postupy) opravdu bere dech (a to bych na balet dobrovolně nikdy nešel). Ostatně pokud i Martin Scorsese přiznal, že použil některé zde předvedené kameramanské fígly při snímání svého Zuřícího býka, tak už to asi o něčem vypovídá. Brian Easdale měl cestu k Oscarovi usnadněnu tím, že na hudbě to celé dost stojí, protože nebyl použit žádný už existující slavný balet, ale vše vznikalo čistě pro film. Klenot! (17.06.2012)

Na tuhle klasiku jsem narážela tak dlouho, až ji dali v mém oblíbeném kině. Film je úžasný od začátku do konce. Po celou stopáž jsem nezaznamenala hluché místo, u kterého bych se nudila. Tanec hlavní hrdinky je úchvátný, stejně jako atmosféra celého filmu, která je smutná a tragická, stejně jako jsou Andersenovy pohádky, ze kterých čerpal film námět. A když dospějete k finále, víte, že to nemohlo skončit jinak. Volit mezi láskou k člověku a láskou k sebevyjadřujícímu umění je nespravedlivé a nemožné. (21.02.2012)

Tak toto treba nadhodnotit, krasny film, najma ta holka - baletka. Tuna sa Michael Powell ako reziser vyslovene predviedol, reziserky brilantne, skoda ze neskor natocil toho Smiraka Toma, jeho kariera sla potom jaxi do hajzlu. Jo, ja nemam problem, ked holky su na balet, holky mozu byt baletky., ne chlap jak v tom jak to precenovanom svinstve Billy Elliot. Jak pise Verbal o tom, ze Birdman film musi byt zniceny, ja tvrdim a myslim si, ze Billy Elliot musi byt zniceny. Ten film nema pravo na existenciu. 95 % (03.11.2018)

Áno, červené črievičky sú najlepším filmom dvojice PP. Keď to vezmeme tak nejak globálne a je to aj môj čisto subjektívny pocit. Spočiatku som mal pocit, že dej je len taká limonáda, ktorá musí pretiecť, aby sme sa konečne dostali k samotnému nádhernému baletnému číslu, ale nie je to tak, tieto dve zložky spolupracujú vo vzácnej zhode. Pokiaľ film nastoluje otázku, či umenie alebo láska, tak na ňu priamo neodpovedá, divák si musí odpovedať sám. Rovnako ako Vicky. Nejednoznačnosť vyznenia a posolstva v podstate z filmu robí aj okrem tanečných čísiel umenie. A to aj napriek tomu, že sa jedná o melodrámu. Má totiž čaro starého sveta umenia, kde akoby celý svet bol divadelné javisko. (07.12.2015)