Bobby Deerfield

Doják se skvělým Pacinem v hlavní roli. Rozhodně to není klasický romantický film, vlastně je tak jiný jak jen to jde. Seznámení a vůbec celý vývoj vztahu je tak neuvěřitelně divný, že to možná některý divák nesnese (moje mamča prohlásila, že cituji: "ta ženská je divná"), ale právě to mě pohltilo, stejně jako spousta drobností, které z celého snímku vystupují. - Klíček. Klíček. Klíček prosím. - Jede to bez klíčku. (15.01.2011)

Remarqua miluju, ale Nebe nezná vyvolených mi vždy přišlo jako jeho labutí píseň. Znovu nemoc, znovu závody, znovu postupné otevření se a i přes stále nepopiratelnou kvalitu proto i logická repetitivnost. Tím spíš jsem překvapen, jak perfektně tahle látka sedla Sydneymu Pollackovi. Polovinu práce za něj sice odvádí Pacinův chlad a elegance, ale přesto musím smeknout klobouk za dokonale hloubavou romantiku. Možná právě proto, že oproti předloze chybí určitá strohost a nikdy nemizící bezvýchodnost a větší důraz získává touha po dobrodružství a naplnění. Cesty tunelem během sezení v naloženém autě jsou dokonalé. (09.07.2012)

Některé filmy vyvolávají s odstupem času jen nostalgickou vzpomínku nebo uzardění nad dávným nadšením, některé spolu s vámi zrají jako víno. Se mnou takhle uzrál Bobby Deerfield, který mě nadchl už před drahnou spoustou let. Teď se mi znovu před očima odvíjel film, jehož některé detaily se mi přímo zatesaly do hlavy jako třeba Bobbyho sen, kde sedí v závodním voze na startu a dožaduje se snovým hlasem: "key, key, key" nebo když Anny Duperey políbí vždy před závodem rukavice. Nebe nezná vyvolených jsem četla, tehdy to byl kult, ale film je tak hrdě svébytný, že jsem na knihu od Remarqua ani nepomyslela. V jemně plynoucím příběhu dvou lidí, kteří jsou z úplně jiného světa i těsta a přesto se zamilují, nenajdete jediné klišé, jedinou podbízivou frázi a to je při jeho tragičnosti na poklonu. Snad je to Kellerové aristokratickým chladem, snad Al Pacinovou schopností měnit cukr v uvěritelné lidské pocity ...... scéna, kdy jsou na výletě, zdrceni, protože už VÍ a fotografuje je kolemjdoucí pár, který NEVÍ ..... k té nemám slov, jen slzy. (11.05.2006)

Povedal by som, že Bobby Deerfield, je jediný film v 70. rokoch s hercom Al Pacinom, ktorý už NIKDY viac v živote nechcem vidieť, lebo je to strašná a úmorná NUDA !!! Je to aj cestopisný snímok, s celkom dobrou výpravou o profesionálnom pilotovi Formuly 1, ktorý pôjde navštíviť zraneného kolegu do Švajčiarska, kde spoznáva smrteľne chorú a krásnu ženu, pričom sprvoti o tom nemá ani tušenia, čo sa s ňou deje... Snímok vyniká, ako spomínam na začiatku, výpravou, európskou, po rôznych destináciach, no popri tom, je zanedbaná scenáristická a herecká účasť MEGAHVIEZDY MENOM - AL PACINO, ktorý si nevie dať rady sám so sebou, lebo plytký a hlúpy scenár, mu to ani neumožňuje !!! Režiséra Pollacka extra nemusím, ale videl som niekoľko jeho výnimočných filmov... Týmto filmom môže človek dokonalo zabiť čas, áno, podarilo sa to na celej čiare ! (24.09.2016)

Příběh o zvláštním setkání dvou lidí není nijak fenomenálně zpracovanou romancí, ale už jen kvůli Al Pacinovi musím udělit čtyři hvězdičky. Jako Bobby Deerfield je okouzlující a vysoce převyšuje samotný děj. Ty jeho husté, černé vlasy, hluboké oči a pohled, smyslné rty a vůbec všechno na něm, mě připoutalo k obrazovce a dvě hodiny filmu uběhly jako voda. V několika chvílích byly záběry na jeho tvář a pohled tak nádherné a mlčenlivé, že jsem měla pocit, že už se dále nedokážu dívat:) Tady mě prostě dostal a je to hlavně on, kdo Bobbyho táhne dopředu. Vydařeně je však ztvárněn jeho vztah s dívkou v podání Marthe Keller. Občas dialogy sice zaváněly kýčem, ale jinak mě jejich rozhovory upoutaly. Už jen kvůli tomu všemu nemohu hodnotit méně. (24.04.2011)