48 hodin v Paříži

Skvělý thriller s obyčejným člověkem, kterému unesou ženu. Právě to že postava Harrisona Forda není žádnej bejvalej agent nebo tak něco se mi na tom filmu líbilo nejvíc. Jak si prostě normální chlápek poradí?... Docela dobře. Film má velice dobrou atmosféru a hodně tomu pomáhají přiměřené herecké výkony a Polanského režie. Akorát tu holku co Fordovi pomáhala bych musel na místě odstřelit, protože někdo tak blbej snad ani nemůže existovat. (11.08.2005)

Když se člověk může zbláznit ... A kde prosím ? V Paříži ! Proč ? Protože Polanski udělal z Paříže New York. ___ Je to typický hitchcockovský film, kde je MacGuffin - falešné tajemství, kolem kterého se vše točí, je strach z výšek na střechách Paříže i s nezbytnou závratí, je osudová žena i žena pobočnice - obě v červeném, a hlavně je v něm americký konzervativní poklidný měšťan, který nejdříve nechápe, co se děje, pak ztrácí naději v pomoc odborníků a pak v zuřivé zoufalosti jedná sám na vlastní pěst. Je to hrdina proti své vůli - člověk postupně vyšilující, avšak neústupně vytrvalý jako buldoček zakousnutý do buřtu. Polanski obehrává anglické slovo s francouzským zněním v názvu filmu i všudypřítomnou americkou sochu svobody a hlavně opakuje hitchcockův vzorec "wrong man" (nepravý muž) v absurditě bezmoci jedince před tváří mocenského nebo totálního spiknutí. Dokonce i název spínače Krytron evokuje Krypton amerického Supermana. Polanski napěchoval film nostalgií hraničící se sarkasmem v pomyšlení na Ameriku, zemi svobody, kam se nemůže vrátit, protože by tam byl uvězněn za to, co se přesně nedá dokázat ani vyvrátit. V podstatě Mission Impossible IV opakuje syžet a stavbu Polanského "Frantiku", který když se postaví čelem k problému, vždy ho dotáhne do vítězného konce, jen s tím rozdílem, že Ethan Hunt je předem připraven na vše. ___ Zajímavý je vliv-znak doby. Chybějící obličej manželky hlavního hrdiny filmu vystřižený z rodinné fotky, tento symbolický čtverec otázek, díra v přítomnosti, bylo možné natočit v roce 1988. Dnes by to již nešlo, protože řezat foto nikdo nebude, jen ho zkopíruje do počítače. Co do významů v něm ukrytých je tento snímek stejným "žrádlem" pro filmové teoretiky a psychology jako Godardovo Pohrdání a stejně tak i emočně studeným, přehledným a nezajímavým, možná až na ty svůdné křivky, které potěší oko diváka. (31.03.2012)

Nejen velice dobrý thriller, ale také jeden z nejlepších Polanského filmů. Od počátku se buduje pěkně hutná atmosféra. Fordův hrdina neumí francouzsky, takže ve chvíli, kdy mu unesou ženu, stává se skutečným cizincem v cizí zemi. Naráží nejen na jazykovou bariéru, ale také na nedůvěru ze strany představitelů zákona. Polanski spíš než na nervy drásající scény sází na hrdinovu naprostou bezmoc, na jeho snahu, která se tak často zdá marná. Krásným příkladem je třeba scéna ze střechy, kdy padá dolů úplně všechno, dokonce i hrdinovy boty Za zmínku stojí i vtipná přítomnost Yvese Reniera v roli francouzské komisaře (jméno nemá, ale všichni si ho jistě domyslí V poslední třetině mohl film být o něco důraznější, více vygradovaný. To mu ale neubírá nic na onom kouzlu starých filmů, které se už dnes podaří vzkřísit málo komu. (13.08.2005)

Polanski je maestro atmosféry a práve atmosféra a napätie bolo to čo som najviac očakával. Bol som spokojný, ale od môjho TOP5 režiséra som predsa len čakal viac. Po tom ako v iných filmoch geniálne zobrazil paranoiu, schizofréniu, tak tentokrát prišlo na rad zobrazenie čistej frustrácie cudzinca v Paríži. Prvá polka excelentno-hitchockovská, v tej druhej som čakal väčší tlak na diváka a jeho nervy a bohužiaľ opak sa dostavil. Polanski nerezignoval ani na svoj ironický humor, čo len poteší. Enniova hudba je v celku nevýrazná, asi najslabší soundtrack čo som od tohto hudobného barda počul. Ten záver je trošku diskutabilný, ale aj tak sa jedná v mojich očiach o nadštandartný triler s vynikajúcim (!) Harrisonom Fordom. (19.07.2007)

Zajímavě rozporuplná věc. Příklad filmu, který za ta léta technicky a výrazovými prostředky strašně zastaral, ale Polanskimu se nedá upřít to, že z pařížských uliček extrahoval skvělou atmosféru a vytvořil kolem hlavní postavy dusivou a značně depresivní paranoiu, což je v takovýchto příbězích věc filmařsky zcela nadčasová. Nejde o pointu, nebo o finále, ale o pečlivé stavění skládanky, vedení herců a skvělý cit pro střih a odkrývání střípků jednoduchého příběhu v sofistikovaném tvůrčím podání. Určitě to v době svého vzniku působilo lépe/svěžeji, ale když se přimhouří oči, dá se to i teď. S odstupem času naopak vynikne temná atmosféra a filmařský kumšt, který tady musí trochu zrát. (17.04.2016)