Malý Joe

Happiness business, happiness business. Má radost z Little Joe vychází převážně z mé slabosti pro pastelové barvy, zneklidňující zvukové efekty a prostředí tak odcizelé, že se z něj chvílemi snaží utéct i kamera. Nakonec mi nevadila ani ta tišší bizarnost, než můžeme být zvyklí od Lanthimose nebo Black Mirror. Stylizované a zároveň komorní provedení téhle společenské alegorie v příběhu o květině s nakažlivým pylem (or is it?) mi to vynahradilo. (Future Gate) (01.02.2020)

Ani není třeba Buda Spencera a Terence Hilla, aby byl Malý Joe unavený. Profláknuté téma lupičů těl, tentokrát krytosemenného původu, pořád cupitá za divákem, místo toho, aby tomu bylo naopak. Zvuky jak z Aronofského máti s vykřičníkem notně iritující a celé je to jak halenky šlechtitelky Emily Beecham. Zapnuté až ke krku.. Škoda, že Q v bílém plášti nevynesl jednu kytičku pro Jamese. Třeba by se uvolnil a přestal přemýšlet nad tím, jak má k smrti rád rodinný život.. (03.10.2022)

Štěstí je vrtkavá záležitost, tak proč tomu nepomoci skrze možnosti genového inženýrství. Malý Joe je vcelku komorní film, který se v průběhu děje snaží budovat tísnivou až nepříjemnou atmosféru, což se mu daří především díky etnicky-hororové hudbě (zvláštní kombinace, ale nějak jsem to potřeboval nazvat) a skleníkovým prostorům, které i přes svou prosklenou světlost působí v tomto případě nadmíru nepřátelsky a "temně". Na jedné straně člověk vidí vztyčený ukazováček směřující k neomezeným možnostem genového inženýrství, na druhé straně by se v tom však dala najít i paralela k (ne)násilnému prosazování vůdčích myšlenek ve společnosti (v tomto případě za účelem přežití). Velice mě zaujala práce s prostorem a kamerou, která jako by se úmyslně snažila upozadit postavy. I přes velice originální námět jsem měl však pocit, že nebyl naplno využit potenciál, který zůstal spíše ve spánkovém módu, místo aby vykvetl do plné krásy. I tak jde však o pocitově znepokojující film. (23.02.2020)

Vedle "Vivarium" další film v programu Cannes, kterému by vice slušelo být epizodou z Twilight Zone, jen tentokrát je to oproti marnému "Vivarium" lépe rozvinuté a zrežírované, i když neméně předvídatelné. Když vezmeme jako měřítko Jordana Peela, tak se Litte Joe na jeho věci, včetně "My" vůbec nehrabe. Hausner se prostě jen vydala cestou kariéry a točí námezdný projekt, který vyznívá jako usedlejší variace na "Invaze lupičů těl" - jen s tím, že strachu z komunismu první verze Lupičů z roku 1956 a psycho paranoia verze z 1978 jsou tentokrát nahrazeny za nosné téma ryze egocentrického štěstí. Nicméně jakékoli přesahy a myšlenky tohoto tématu vycházejí mimo film samotný, zatímco ve vyprávění nejsou rozváděné. Jak už to na festivalech hezky bývá, tak ale "Little Joe" dostává fajn kontext coby double feature s Loachovým "Sorry We Miseed You", které také obsahuje některé podobné prvky a motivy, byť úplně jinak pojaté a rozpracované. (18.05.2019)

Vizuálně vytříbená podívaná plná výrazných, sytých, až "jedovatých" barev, režisérka zjevně hodně dbá na estetickou stránku filmu. Zvuková (hudební) stopa je taktéž hodně svébytná, místy až nepříjemně kakofonická, ale každopádně originální a zajímavá. Pomalá, pečlivá, statická kamera, kterou mám tolik rád. Strojově odlidštěné chování postav k celkové atmosféře dobře sedne, tahle strohá "germánská" filmová řeč mi taky vyhovuje. S příběhem už to je ovšem trochu slabší. Tedy ne že bych ho považoval za nezajímavý či dokonce za špatný, naopak, mysteriózní zápletka o ovlivňování/ovládání psychiky lidí geneticky upravenou květinou je fajn, jen by z tohohle námětu šlo určitě vytěžit mnohem temnější a působivější dílo, než takovýhle jemný a nesmělý psychologický soft horror. Zkrátka jeden z těch filmů, jejichž forma je výraznější než jejich obsah. Ale Little Joe se mi svým mimozemským vzezřením moc líbil. (07.08.2020)