Karhanova parta

Veselohra pro fajnšmekry. První půle převážně mlátí prázdnou slámu stranických frází a pouček, sem tam přehraje kus Káňova textu, sem tam přidá pseudo-dokumentární vhled do života dělnické třídy. Jakmile se film přehoupne v závodění, kdo vybrousí pístní čep rychleji, rázem tu je třeskutě lidový humor divadelní předlohy, neskutečně naivní zápal i geniální scény se zpětnou projekcí. Hofbauerův debut a zároveň derniéra vykazují bohatýrskou míru vypravěčské insitnosti, pokusy o detaily tváří a celkově vedení herců rozesmívá strnulostí ideologického těla. Nicméně Plachta se Smolíkem si hrají to svoje a sem tam se u frézy i nepatrně zajiskří. Karhanova parta dodržela E. F. Burianem tako oslavovanou nedramatickou strukturu Káňovy veselohry, přidala strnulost a nucenou lidovost typickou pro dobový film a vytváří formálně i obsahově prachmizerný celek, který však znalce potěší oním nakažlivým humorem, napůl záměrným a napůl velmi nezáměrným. (11.11.2009)

I díky tomuto filmu víme, proč byl rohypnol vynalezen až v šedesátých sedmdesátých letech. Dřív nebyl potřeba, když se točila takováto veledíla. Každopádně v divadle se muselo jednat o lepší podívanou, už proto, že by mě zajímalo, jak se vešlo na jeviště tolik sou(d or st)ruhů, popř. jiných strojů, jak se tam ztvárnily ty motocyklové závody a taak. Také publikum muselo řvát nadšením, po celodenní šichtě koukat na něco takového. To jako kdybych já koukal v divadle na člověka, jak celý představení dělá tabulky v excelu. Jinak samozřejmě film dělal čest socialistickému realismu, kdy Plachta, na začátku sympaťák, neb švejkoval a plival jedovaté sliny všude okolo, odchází do důchodu a zjišťuje, jak příšerný je život bez továrny. Takže když se po čase dozví, že se teď na šichtě dělají šestnáctky, neodolá a polepšený se vrací a stává se jedním z nejlepších úderníků. To vše je okořeněno takovými dramaty, jako jsou zpronevěřené modráky předákem směny, to jsem vzrušením nedýchal, jak to dopadne. Dopadlo to dobře, modrákový parádník byl po zásluze potrestán sesazením. (11.12.2018)

Nelze si nepovšimnout, že ve snímků tradičně září Rudolf Deyl ml., tentokrát však pouze v okrajové roli. Znovu z jeho strany dochází k narušení socialistického úsilí o vybudování lepší, beztřídní společnosti. Tentokráte však jeho obětí není vysokokapacitní velkobagr jako v jeho předchozí roli (DS-70 nevyjíždí), ale fréza soudruha Karhana ml. Žel bohu jeho postava vytlemeného blba v rádiovce je jediným příjemným zpestřením jinak velmi řídkého a překvapivě nevtipného děje. Čekal jsem, že Karhanova parta v sobě bude mít více "kouzla nechtěného". Doporučuji pouze sběratelům bolševického škváru. (29.11.2010)

Čekal jsem, že mě pohled na vzájemně zápolící pracovité soudruhy pobaví, bohužel zápletka se soubojem dvou generací soudruhů brusičů se objevuje až v závěrečných přibližně dvaceti minutách. Předcházejích sedmdesát minut je jen nesouvislou snůškou propagandistických dialogů a gest, které snad ani zarytého soudruha nezaujmou. Velkým záporem jsou i herecké výkony - František Smolík v roli soudruha Karhana seniora, působí civilním, ale zároveň i poněkud unaveným dojmem, Jindřich Plachta je v roli soudruha Fikejze poměrně nevěrohodný, když nejdříve obětuje soudržnost party a kvůli svému zdraví odejde do důchodu, aby se vzápětí ochotně vrátil zpátky za brusku, protože "parta se přece netrhá". Celkově má ale Karhanova parta pro dnešního diváka jakýsi zvrácený půvab, který nenavodí snad ani leckteré vydání Československého filmového týdeníku. (06.09.2005)

Soudruzi vrtali do hodně odvětví, která měli zaději nechat na pokoji. Prosadit svou ideu ve filmu není sice jejich největší chyba, ale je rozvněž neodpustitelná. Marně hledám nějakou pozitivní věc, kterou bych mohla pochválit. Hledá se velmi těžko ... Smutný pohled na vynikajícíchi herce Jindřicha Plachtu, kterému nakonec jeho komunistické přesvědčení zkrátilo život. (06.02.2020)