Karhanova parta

Veselohra pro fajnšmekry. První půle převážně mlátí prázdnou slámu stranických frází a pouček, sem tam přehraje kus Káňova textu, sem tam přidá pseudo-dokumentární vhled do života dělnické třídy. Jakmile se film přehoupne v závodění, kdo vybrousí pístní čep rychleji, rázem tu je třeskutě lidový humor divadelní předlohy, neskutečně naivní zápal i geniální scény se zpětnou projekcí. Hofbauerův debut a zároveň derniéra vykazují bohatýrskou míru vypravěčské insitnosti, pokusy o detaily tváří a celkově vedení herců rozesmívá strnulostí ideologického těla. Nicméně Plachta se Smolíkem si hrají to svoje a sem tam se u frézy i nepatrně zajiskří. Karhanova parta dodržela E. F. Burianem tako oslavovanou nedramatickou strukturu Káňovy veselohry, přidala strnulost a nucenou lidovost typickou pro dobový film a vytváří formálně i obsahově prachmizerný celek, který však znalce potěší oním nakažlivým humorem, napůl záměrným a napůl velmi nezáměrným. (11.11.2009)

Divadelní hra Parta brusiče Karhana (1949) byla v době svého vzniku velice úspěšné a oblíbená. Již v roce 1950 se populární veselohra, jejímž autorem byl Vašek Káňa, dočkala folmového zpracování. Komunistická agitka o "zdravém soutěžení", ze které dodnes číší dobové nadšení a optimismus. Nicméně ke kladné stránce filmu určitě patří herecké výkony mj. Františka Smolíka a Jindřicha Plachty. (09.02.2012)

I díky tomuto filmu víme, proč byl rohypnol vynalezen až v šedesátých sedmdesátých letech. Dřív nebyl potřeba, když se točila takováto veledíla. Každopádně v divadle se muselo jednat o lepší podívanou, už proto, že by mě zajímalo, jak se vešlo na jeviště tolik sou(d or st)ruhů, popř. jiných strojů, jak se tam ztvárnily ty motocyklové závody a taak. Také publikum muselo řvát nadšením, po celodenní šichtě koukat na něco takového. To jako kdybych já koukal v divadle na člověka, jak celý představení dělá tabulky v excelu. Jinak samozřejmě film dělal čest socialistickému realismu, kdy Plachta, na začátku sympaťák, neb švejkoval a plival jedovaté sliny všude okolo, odchází do důchodu a zjišťuje, jak příšerný je život bez továrny. Takže když se po čase dozví, že se teď na šichtě dělají šestnáctky, neodolá a polepšený se vrací a stává se jedním z nejlepších úderníků. To vše je okořeněno takovými dramaty, jako jsou zpronevěřené modráky předákem směny, to jsem vzrušením nedýchal, jak to dopadne. Dopadlo to dobře, modrákový parádník byl po zásluze potrestán sesazením. (11.12.2018)

Pomalu nestravitelná a nezáživná budovatelská agitka, opět jen samá práce, budovatelské nadšení, práce a zase jen práce, socialistická hesla, poučky, úderky a zlepšováky, na lásku a na soukromý život pomalu není čas. Ale přesto to mělo něco do sebe, tu dobu a myšlení těch lidí z nás tady nikdo nezažil, takže je těžké někoho kritizovat a odsuzovat. Souhlas ale s tím co se týká Plachty (ve svém bohužel posledním filmovém představení), že jde zcela určitě o jednu z jeho nejméně sympatických rolí, možná dokonce nejhorších, od druhé půle je to však zase ten starý dobrý Plachta, v jádru poctivý pracovník, zbavivší se starých přežitků a myšlení. František Smolík v příkladné uvědomělé roli zkušeného mistra-dělníka, milující svou práci a závod nadevše, je jednoznačně nejsilnějším článek tohoto filmu. Dělníky tenkrát tento film určitě zaujmout musel, propaganda ať už třeba k povzbuzení a uvědomění našich pracujících to byla mistrná:-) (28.11.2011)

Neskutečné. Hezky se při tom spalo, asi jsme o nic nepřišel. Budovatelské úsilí se značně neživotnými postavami, všichni zapálení pro splnění úkolů Gottwaldovy pětiletky, včetně maminky Karhanové, která upeče bábovku. Ale jaké čisto měli v těch dílnách, žádné špóny, podlaha ani montérky nezamazané od oleje, to se to na konci 40. let muselo radostně pracovat, když se navíc na vás ještě koukali Gottwald, Lenin a Stalin. Jeden bod za poslední záběr Trosek ze serpentin pod vrchem Kozákov. (28.01.2020)