Čtyři přátelé

Tenhle film mne hluboce poznamenal, asi se trefil v mém duchovním vývoji zrovna do období, kdy láska a mezilidské vztahy byly u mne na pořadu vývojového dne a já to sežral i s navijákem. Skvělé herecké výkony ne uplně známých herců, fantastická muzika a sama podstata přátelství a platonické lásky jsou úžasnou náplní na svou dobu velmi dlouhé stopáže snímku. I přesto jsem film viděl snad třicetkrát a nelitoval jsem ani minuty času. Doporučuji všem jako filmový bonbonek. Děkuji za tento snímek všem kdož se na něm podíleli, protože svojí prací přispěli k mému snad pozitivnímu mladickému vývoji :-) (28.07.2007)

No pokud pominu fakt, že čtyři přátelé na střední škole vypadali tak na třicet, dostalo se mi zajímavého filmu o přátelství, lásce a životním vystřízlivění a to hlavně z pohledu jugoslávského přistěhovalce Danila. Příběh se soustředí na jeho neshody s otcem, na jeho pozdější svatbu s bohatou sestrou jeho nemocného kamaráda z vejšky ( pro mně osobně nejsympatičtější postava z celého filmu ) a jako červená nit se celým snímkem line jeho náklonost k spontánní Georgii, která sní o tom, že se stane tanečnicí. Št'astnější chvíle střídají ty horší a občas i tragické a jsou to hlavně herecké výkony, které přispívají k tomu, že to vše působí velmi opravdovým dojmem. (31.03.2013)

Svérázná interpretace Dvořákovy Novosvětské, jakož i celé ideje Nového světa, s tuctovým dojezdem. Bezradnost a nemohoucnost mladých lidí, kteří v sobě v šedesátých letech v Americe cítí téměř občanskou povinnost být tzv. jiní, odvážní, lepší, problémoví, dobyvatelé nových světů a myšlenek - čili v podstatě trapné východisko, a snímek po celou dobu onu základní trapnost výživně sleduje a rozvádí - aby pak nechal své hrdiny celkem očekávatelně padnout do staré pasti jako do peřin, s úlevou i studem ze sebe setřást vidiny a břemena velkých kariér a osudů a zhojit si rány tradičními obvazy a bolest všedními analgetiky, ve starých, prošlápnutých kolejích stálých zaměstnání, shovíavých přátel, partnerských svazků a dětiček. Snímek má kuráž, zdánlivé přehrávání jde na vrub hrdinů, postav, nikoli herců, na vrub jejich laciných a toliko smyšlených tužeb být někým jiným, když doba je nová a nakloněná nepoznaným možnostem - všechno je možné, ale jak se v takových podmínkách cítí mladí, kteří si ve skrytu duše a aniž by to přiznávali i sami před sebou přejí být úplně tuctoví? A jak dlouho jim bude trvat, a kolik způsobí zmatků, než na to přijdou? ***Stejně tuctově nepříjemná byla i hudba - ta její část skládaná přímo pro tento film, jako by si specielně k tomuhle počinu poprvé a naposledy Penn vybral ženskou skladatelku, která stejně jako hrdinové snímku nepochopila, oč tady kráčí, zůstává naivní, afektovaná a kýčovitě romantická (klavírek) jako celá Georgie, která se nikdy nestane druhou Isadorou Duncan (jako by to snad především nebylo mylné a zcestné přání, stát se druhým originálem)... A pak také to sladké smíření Danila s otcem v závěru snímku a otcův spliklenecký úsměv jsou přitažené za vlasy a dokonale plakátové, zcela v duchu naivity a poplatnosti amerického snu. *** Film rozhodně stojí za vidění a dovede vyvolat nezbytnou míru úžasu a fascinace, aby si zasloužil své rázné místo na světě. *** (20.08.2014)

Film jsem kdysi viděla na střední škole ve filmovém klubu. Celkem jsem v té době chápala, proč neměl širší distribuci, ale přišlo mi líto, že je tak neznámý, protože jsem si ho opravdu užila každou minutu a také chtěla být také něčím výjimečná a nepropadnout se nakonec jako oni do skutečného života či průměrnosti všedních dnů. Doposud si pamatuji, jak jsem mamince vyčítala, že jí vadí že chodíme po zahradě v ponožkách, když v Americe to dělají běžně také. Když jsem pak film viděla asi o 30 let později, znovu mne napadlo, že si nezaslouží být tak "okrajový". Je o tolik jiný než jiné Pennovy filmy a i když Malý velký muž nebo Bonie a Clyde jsou skvělé filmy, tenhle poněkud opomíjený kousek z jeho tvorby se mi nakonec líbí nejvíce. Postava excentrické Georgie je jako obraz, který bychom měli čas od času každý vidět a potom zkusit aspoň na pár dní žít / myslet podobně - nezatíženi konvencemi a očekáváními okolí, jen pohlceni emocemi, ideály a vizemi bez ohledu na následky. (21.05.2019)

S láskou, hlubokým procítěním a občas až lehce nepříjemným realismem natočená filmová mozaika proplouvá různými událostmi, které zasáhli do osudů čtyř přátel. Klíčovými se pro postavy stávají převažně události soukromého a rodinného ražení, ty významné společenské mají někdy spíše symbolický charakter, ale zároveň krásně do celku zapadají a přibližují v druhé vrstvě atmosféru a obraz období 60. let v USA. Trochu jsem zalitoval, že mám v amerických dějinách značné mezery a patrně tak zatím nepochytal některé odkazy, ale o to víc se na mě přenášeli emoce z jednotlivých útržků. Našel jsem si nejednu scénu, která mě zasáhla, a při tom ještě ke mě proplouvaly myšlenky o přátelství překonávajícím osobní prohry a zamýšlení nad tím... jaké je to vlastně být jiný, co to znamená? Jsme opravdu jiní tím, že se v době dospívání bouříme proti těm starším, stáváme se součástí mladistvé revolty, abychom pak postupně zjistili, že moc jsme se od jiných zase tolik nelišili a hlavní hodnoty jsou jinde? ...... Každopádně Arhur Penn v Čtyřech přátelích natočil JINÝ film, než na jaké jsme z jeho předchozí tvorby byli zvyklí, alespoň co se týče zvoleného žánru, obsazení, které se zde zaobejde bez hereckých hvězd (naštěstí nikoliv bez skvělých hereckých výkonů!) a přináší „nezávislé“ drama připomínající v mnoha prvcích francouzské filmy Clauda Lelouche. V první polovině si Penn vzhledem ke jménu hlavní dívčí postavy volí jako průvodní skladbu slavnou Georgiu, aby pak v druhé polovině využíval v nejrůznějších aranžmá Largo z Dvořákovy Novosvětské a dával tím znát, že se přeci jenom pomalu blíží.. přistání na Měsíci. 90% (20.01.2021)