Můj příběh

Vlastina Svátková v podstatě účinkuje v raritní hlavní roli a v raritním českém filmu. Realizační tým si o unikátním výsledku ale může nechat zdát. Během devadesáti minut absolvuje sympatická herečka znetvoření obličeje v téměř "cronenbergovském" ladění, zapříčiněné jejím tyranským mužem, posléze se v započaté nové fázi života schází s novými upovídanými kamarádkami jak z nejpitomějšího seriálového šuntu a na golfovém hřišti její churavé city vzplanou k muži s úchylnou vizáží, který je kupodivu ženatý, navíc stihne o svém turbulentním životě informovat celý internetový svět. Tvůrčí tým, který povětšinou čítá samé debutanty na poli scénáře a režie, ji vrhá do žánrového mišmaše, který má značně nevyrovnanou fazonu i strukturu. Počáteční neotřelý psychologický ráz je necitlivě vystřídán scenáristickou nemohoucností, která vzorně plní to nejhorší z filmů pro ženy, kdy se herecky málo snesitelné pizdy scházejí u latte a debilně řeší řadu debilit. S nástupem Pavla Kříže na green už je nadmíru jasné, že se realizační tým vymaní z jakékoliv působivého psychologického ševelení, a šance na částečně originálně pojatý film se definitivně rozplynou. A přitom Vlastina Svátková se zhostila své role týrané ženy, která si prochází životním traumatem a následným vývojem, poměrně zdatně, násilnický Saša Rašilov jí zdatně sekundoval (stěžejní scéna znetvoření probíhá prostřednictvím četných flashbacků, načež sledujeme jakýsi pokus celou "záhadnou" událost vypointovat), ovšem řada realizačních neduhů, zejména nešťastně zvolený odklon od psychologického bujení, postupně pohřbila zajímavý námět a přetavila jej do upoceného průměru, kde si především naivní divačky přijdou na své a na konci jim v titulcích zapěje Lucie Bílá. A Vlastina už poprsí filmové kameře neukazuje. 5/10 (11.06.2020)

Nelíbilo se mi o čem, ani jak to bylo natočené. Kupodivu méně vadily scény s kamarádkami (ovšem jediná lepší byla s Noskem coby odhaleným nápadníkem) než hloupoučké fragmenty odhalování Elizabetiny minulosti. Kříž štve tolik lidí, protože je herecky poněkud málo plastický, umí jen dva výrazy - rošťácký a překvapeně naštvaný. Zajímavé byly záběry z interiérů, v nichž za za oknem vidět mrakodrap ve Zlíně. Kostková prostě herecky nepřesvědčí. (27.04.2020)

Emotivní snímek odvyprávěný komorním stylem za podpory působivé kamery. Další křižovatka života, kde si hlavní roli zahrála Vlastina Svátková. Příběh o domácím násilí mající své následky a životní nejistotu. Pocit osobního zoufalství a smíření s osudem zároveň vede až k divácké diskuzi o daném případu. Hrdinka příběhu se statečně pokouší poprat s nepřízní osudu a to se zájmem svých rodičů i za pomoci přítelkyň. Prostředí baletek nijak nepřekvapí, ale je vkusné.  Příběh se zaměřuje na problematiku domácího násilí na ženách a typické ženské přirozenosti danou problematiku řešit. Snímek je natočen v uměleckém dojmu, což přináší i vizuální koncept na celém zpracování, i když to poměrně dost často zadrhává. Tvůrci se zřejmě snažili natočit atmosféricky a emočně něco podobného, jako je ´Příběh '88´ (1989), ale i když je snaha hodně znatelná, jakoby tomu chyběl ten správný tah na branku.  Milan Knažko v roli otce vyznívá přirozeně, ale dva bodyguardi u něj, kterými si s násilníkem vyřídí mafiánským způsobem účty, aniž by jeho postavení bylo vysvětleno, je hodně laciný výjev. Nejedná se tedy o komedii, romantiku či drama. Jedná se jen o pouhou zpověď mladé ženy, jejichž osud je reálnější, než by si kdo myslel. (01.09.2021)

Příšerně zpracované - po všech stránkách. Jedno klišé pochodovalo za druhým. A vůbec nejhorší byly ty dámské sedánky, brr; jejich debilní dialogy byly děsivější než to samo téma (a že to tedy sakra TÉMA je). Kladu si jen otázku, pro koho to bylo natočené? Pro ryzí slepice s pidimozkem, kterým se ovšem nic podobného ani stát nemůže, protože mají doma výhradně submisivní typy? Takže pro nikoho. (14.12.2020)

Tři za, pro některé ženy, naléhavé téma. Domácí násilí není pouze záležitostí nevzdělaných žen ze sociálně nižších poměrů, možná by společnost byla zaskočená, kolik úspěšných, pohledných, ambiciózních květin „padá ze schodů“, „padá v koupelně“ nebo „padá při sportu“. Pamatuji jednu, která přišla po svých (!!!) se zlomeninou stehenní kostí (taková baseballová pálka se manželíčkovi šikne na kde co) nebo jinou, která skončila apalická týden po svatbě, když ji novomanžel omlátil hlavu o vanu a umyvadlo. Trvalo to 6 měsíců, ale konkrétně tato paní se z kómatu probrala a po dlouhých rehabilitacích přišla následující rok poděkovat všem, kteří o ni pečovali. Přišla sice o hůlce, ale po svých, rozvedená, doprovázel jí tatínek, kterému najednou nebylo padesát, ale od pohledu přes devadesát let. Toto sledovat byť jen zprostředkovaně, bylo velkou lekcí pro desítky sestřiček, lékařek, ba i pro chlapy. Taky mají sestry, dcery, matky... Každý věděl, že toto ne! Že žádný ocas za tohle nestojí. Čili jakékoli postrčení k důslednému definitivnímu rozhodnutí a tlusté čáře je vždycky vítáno. Pokud to pomůže jediné ženě, má tento film, přestože je slabší, význam. Vlastina Kounická Svátková je krásná, příjemná dáma, která má co říct, pěkně píše, její aktivity k výše uvedenému tématu ráda vyzdvihnu. Zamrzelo mě, že se jí nechutně vymstily (krutá daň za otevřenost a popularitu), ale tato paní některým ženám prokazatelně pomohla a já jí držím palce, aby anabázi s pošahanou stalkerkou dotáhla k vítěznému cíli. Rašilova mohlo být víc, ale odporný byl dostatečně, Pavla Kříže sice moc nemusím, ale v tomto kusu se mi líbil hodně. Bohužel mi neseděla linie rozežraných kamarádek. Uznávám, kamarádky důležité jsou, však tady byly jejich party rušivě komediální, nepřirozeně tlačené na pilu, dialogy šustily papírem, přestože obsazení bylo moc fajn. Naopak scény s Vilmou Cibulkovou a Milanem Kňažkem byly tradičně kvalitní. Tato nevyváženost filmu příliš neprospěla. Navíc se film začal lépe rozjíždět, až když se schylovalo ke konci. Domnívám se, že by se takové téma dalo uchytit dramaturgicky lépe. Ode mě by to bylo na dvě hvězdičky, ale jak zmiňuji výše, s ohledem na téma přihodím. Pokud by byl zájem, doporučím snímek Portrét dámy, který je zde sice také v šedých číslech, ale po shlédnutí mě na Johna Malkoviche přešla chuť na řadu let, a nebo vypíchnu z českého rybníčka nezapomenutelný Hadí tanec, kde se s Aloisem Švehlíkem nůžkama popasovala Ivana Chýlková. (01.05.2020)