Můj příběh

Emotivní snímek odvyprávěný komorním stylem za podpory působivé kamery. Další křižovatka života, kde si hlavní roli zahrála Vlastina Svátková. Příběh o domácím násilí mající své následky a životní nejistotu. Pocit osobního zoufalství a smíření s osudem zároveň vede až k divácké diskuzi o daném případu. Hrdinka příběhu se statečně pokouší poprat s nepřízní osudu a to se zájmem svých rodičů i za pomoci přítelkyň. Prostředí baletek nijak nepřekvapí, ale je vkusné.  Příběh se zaměřuje na problematiku domácího násilí na ženách a typické ženské přirozenosti danou problematiku řešit. Snímek je natočen v uměleckém dojmu, což přináší i vizuální koncept na celém zpracování, i když to poměrně dost často zadrhává. Tvůrci se zřejmě snažili natočit atmosféricky a emočně něco podobného, jako je ´Příběh '88´ (1989), ale i když je snaha hodně znatelná, jakoby tomu chyběl ten správný tah na branku.  Milan Knažko v roli otce vyznívá přirozeně, ale dva bodyguardi u něj, kterými si s násilníkem vyřídí mafiánským způsobem účty, aniž by jeho postavení bylo vysvětleno, je hodně laciný výjev. Nejedná se tedy o komedii, romantiku či drama. Jedná se jen o pouhou zpověď mladé ženy, jejichž osud je reálnější, než by si kdo myslel. (01.09.2021)

Pamatuju si, jak jsem bědoval, že nestihnu tenhle film v kině. Vlastina Svátková na něj tak hezky lákala a i námět zněl zajímavě, že to skoro vypadalo, že přijdu o kvalitní české drama v kině. Nakonec jsem ale rád, že jsem nebyl. Už první scénou, kde hysterická Vilma Cibulková zasahuje do plastické operace doktorovi je patrné, že tenhle film se ponese v duchu nesmyslů, ordinací a modrých kódů…a i když za to herci vlastně ani nemůžou, protože byli fajn, tak by mě zajímalo, proč se takové filmy v Česku vůbec točí… ze Skandinávie jsem těch dramat viděl tucet, dobrých, i špatných, ale nepamatuju si, že bych někdy zažil takovouhle béčkovou slátaninu…myslím si, že nikdy. (03.09.2020)

Námet tak silný, že z tohto išlo vytrieskať ďaleko viacej. Síce to nebol prepadák, ale potenciál zostal tatam. Prvých cca dvadsať minút je ťažkou depkou, dobre rozohranou partiou, na ktorú keby sa lepšie navázalo, výsledok by bol perfektný. .... A práve tam sa všetko začalo lámať. Flashbacky na rodinné martyrium film nezachránilo od plkov ženských, ktoré asi nemajú stále čo robiť a schádzajú na na lattéčko. ... Chápem, že aj táto životná etapa bola pre hlavnú hrdinku vlastne kľúčová, ale zostrihanie týchto pasáží o polovicu a následné randenia by filmu len prospela. (29.04.2020)

Vlastina Svátková jako žena, kterou tyranský manžel musí zohyzdit, aby od něj definitivně odešla. Silné téma týrané ženy, dobré obsazení, ale totálně zabité formou. Když utíkala kdysi od manžela Julia Roberts v Noci s nepřítelem, tak jsem se málem počůral strachy, nedutal a soucítil s Julií a fandil jí... ale tohle dílo ve stylu červéné knihovny ve mne neprobudilo absolutně žádnou emoci a dokonce ta konstrukce, že takovým ženám pomůže babinec kamarádek, které znáte týden a s kterými plkáte o všednostech života , se mi zdála laciná a stejně hloupá jako všechny dialogy. Film, který možná ocení nějaké ženy, ale mně ten film nic nedal a neuvěřil jsem tomu. Tohle ani nepatří do kina, ale do televize někam za Sama doma odpoledne. (19.04.2020)

Tři za, pro některé ženy, naléhavé téma. Domácí násilí není pouze záležitostí nevzdělaných žen ze sociálně nižších poměrů, možná by společnost byla zaskočená, kolik úspěšných, pohledných, ambiciózních květin „padá ze schodů“, „padá v koupelně“ nebo „padá při sportu“. Pamatuji jednu, která přišla po svých (!!!) se zlomeninou stehenní kostí (taková baseballová pálka se manželíčkovi šikne na kde co) nebo jinou, která skončila apalická týden po svatbě, když ji novomanžel omlátil hlavu o vanu a umyvadlo. Trvalo to 6 měsíců, ale konkrétně tato paní se z kómatu probrala a po dlouhých rehabilitacích přišla následující rok poděkovat všem, kteří o ni pečovali. Přišla sice o hůlce, ale po svých, rozvedená, doprovázel jí tatínek, kterému najednou nebylo padesát, ale od pohledu přes devadesát let. Toto sledovat byť jen zprostředkovaně, bylo velkou lekcí pro desítky sestřiček, lékařek, ba i pro chlapy. Taky mají sestry, dcery, matky... Každý věděl, že toto ne! Že žádný ocas za tohle nestojí. Čili jakékoli postrčení k důslednému definitivnímu rozhodnutí a tlusté čáře je vždycky vítáno. Pokud to pomůže jediné ženě, má tento film, přestože je slabší, význam. Vlastina Kounická Svátková je krásná, příjemná dáma, která má co říct, pěkně píše, její aktivity k výše uvedenému tématu ráda vyzdvihnu. Zamrzelo mě, že se jí nechutně vymstily (krutá daň za otevřenost a popularitu), ale tato paní některým ženám prokazatelně pomohla a já jí držím palce, aby anabázi s pošahanou stalkerkou dotáhla k vítěznému cíli. Rašilova mohlo být víc, ale odporný byl dostatečně, Pavla Kříže sice moc nemusím, ale v tomto kusu se mi líbil hodně. Bohužel mi neseděla linie rozežraných kamarádek. Uznávám, kamarádky důležité jsou, však tady byly jejich party rušivě komediální, nepřirozeně tlačené na pilu, dialogy šustily papírem, přestože obsazení bylo moc fajn. Naopak scény s Vilmou Cibulkovou a Milanem Kňažkem byly tradičně kvalitní. Tato nevyváženost filmu příliš neprospěla. Navíc se film začal lépe rozjíždět, až když se schylovalo ke konci. Domnívám se, že by se takové téma dalo uchytit dramaturgicky lépe. Ode mě by to bylo na dvě hvězdičky, ale jak zmiňuji výše, s ohledem na téma přihodím. Pokud by byl zájem, doporučím snímek Portrét dámy, který je zde sice také v šedých číslech, ale po shlédnutí mě na Johna Malkoviche přešla chuť na řadu let, a nebo vypíchnu z českého rybníčka nezapomenutelný Hadí tanec, kde se s Aloisem Švehlíkem nůžkama popasovala Ivana Chýlková. (01.05.2020)