Teoréma

80% - Oukej... Půjdu na to polopaticky... Máme tady nějakou továrníkovu rodinu, kterou přijede navštívit nějaký Terence Stamp a všichni se do něj zamilujou, protože je pohledný a zádumčivý. Odjede stejně nenadále, jak se zjevil a jeho absence způsobí u všech sledovaných postav osobní či osobnostní proměnu. Že se jedná o velkou metaforu náboženských, politických, či etických principů a můj popis je tedy povrchní jistě netřeba zdůrazňovat. Co se mi na Teorémě líbilo byla právě volnost, s jakou si každý divák může interpretovat to, co vidí. Vše je točeno tak, jako by byl divák tiše a osobně svědkem všech událostí. Proto mě neiritoval ani viditelný stín kameramana v jednom záběru. Pasolini prostě netlačí na pilu v žádném směru, což je od něj nezvykle milé, a skoro ležérním způsobem nám zde poeticky vypráví o dekadenci pěti postav, které políbila jakási můza a s jejím odchodem se buď nedokázali vyrovnat, nebo se s ní vyrovnali po svém. Zajímavá Morriconeho hudba s uhrančivými hereckými výkony je spolu s příjemným tempem filmu dalším kladem. Plné hodnocení nedávám, protože mě Pasolini již tradičně nepřesvědčil strkáním klasické hudby tam, kde sám narativně váhá. Mozartovo Requiem užívá jako hlavní náladový pilíř i ve scénách, kam se absolutně nehodí, a to mu já nekoupím snad ani kdybych chtěl (jsem totiž profesně deformovaný). Co mě také moc nevzalo bylo určité politické zabarvení celé té podívané, ale bez něj by to možná ani nebylo ono. A kdo ví, jestli jsem to jen špatně nepochopil... Každopádně je Teoréma výborný film, moc jsem si ho užil a rád se na něj podívám znovu! (20.10.2012)

Minimum slov (myšlienkové pochody, úsečné rozhovory) v nadväzujúcich nádherných obrazoch plných posmutnelej nálady, sprevádza mrazivo pôsobivé Mozartovho Requiem a Moriconneho nadžezlá hudobná linka. Pasolini vytvoril podobenstvo o konfrontácii prijatia nových ideí s nenaplnenosťou dovtedajšieho žitia prostredníctvom príbehu zámožnej rodiny veľkopriemyselníka. Zdanlivý pohodový kľud naruší telegram o príchode cudzinca. Príťažlivý vzhľad neznámeho uhrančivo zapôsobí na obyvateľov domu. "Spasiteľovi" sa s prosbou o odpustenie postupne telesne odovzdajú jeden po druhom, a následne zotrvávajú v sexuálno-mystickom opojení. Všetkými smermi pôsobiaca pohoda intenzívnej lásky-milosti sa končí náhlym odchodom cudzinca. Pri rozlúčke sa jednotliví členovia domácnosti cudzincovi zverujú z prázdnoty dovtedajšieho života. Vyrovnať sa s duchovným posolstvom odídeného je pre každého iné, ale ich životy už nikdy nebudú ako predtým. Rôznorodosť skutkov vykonaných prijatím viery na príbehoch osudov jednotlivých postáv (od mystiky cez vyburcovanie k nikamnevedúcej tvorivosti k pôžitkárstvu, šialenstvu a jurodivom putovaní) ukazuje tŕnisté cesty duchovnej obrody (zmeny) a necháva interpretáciu na diváka. Film obsahuje množstvo literárnych (Tolstoj, Rimbaud) a výtvarných odkazov. Ústredná myšlienka o nahradení citovo, emočne a hodnotovo nenaplnených životov úprimne prežívanou láskou/vierou/nádejou, prelínajú metafory odľudšteného sveta - zábery továrenských hál ale najmä vyprahnutej sopečnej krajiny (tiahnuce sa celým filmom ako horúčkovitý zlý sen), naznačujúce potrebu prekonania pustatiny na ceste do iných sfér. (24.11.2005)

...Raz to predsa už muselo ["konečne"] snáď prísť, že naprosto renomovaný autor ["P3"] bude tentoraz mať trochu slabšiu chvíľku, čo je mimochodom práve prípad jeho autorského projektu: Teorémy; ktorá nás chcela zrejme i o niečom veľmi zaujímavom poúčať, na čo si vskutku vybral veľmi zaujímavo prevedené, medzinárodné, teda zväčša skoršie len talianske osadenstvo, a pôvodne na to ale vôbec nevyzeral. • Ústredným bodom tohto metafyzickým spôsobom poňatého titulu, bol akýsi výrazný protagonista, resp. návštevník, a to konkrétne v priamom podaní britským hercom: Terence Stampom, ktorého maximálne uhrančivý pohľad a zjav, opantal všetky ostatné postavy v jeho tesnej blízkosti, medzi ktorými by sa rozhodne našli i takí: Massimo Girotti, a to ani nehovoriac o zvodnej "manganke", ktorí zrovna stelesnili manželský pár: Luciu a Paoloa, alebo povedzme v titule sa taktiež objavila nielen francúzska herečka: Anne Wiazemsky, ale zároveň aj talianska predstaviteľka v podaní Laury Bettiovej, známej napríklad z titulov, akými sú: La dolce vita [debut], či dokonca aj z Un papillon sur l'épaule a mnohých ďalších; ktorá podľa mňa podala najlepší herecký prejav z celého obsadenia! • ZAČIATOK SPOILERU: Akonáhle sa ale tento NÁVŠTEVNÍK postupom času napokon celkom vzdialil od našich postáv, tak som sa skrátka v tomto dianí začal akosi pomaličky strácať, ale aspoňže sa dostavila aj vytúžená katarzia, ktorá mala zásadný vplyv na medzitým spomínané charaktery? KONIEC SPOILERU. • I napriek určitej kritickosti z mojej strany, sa napokon jednalo i o ďalší pozoruhodný počin: P. P. Pasoliniho, ktorý si doposiaľ stále udržiava[l] mimoriadne vysokú, umeleckú úroveň, čo z čochvíľa prichádzajúcich počinov už nemusí vonkoncom platiť, pretože sa tým pádom môže i kľudne pokaziť, ako aj hocikto z nás...? (22.12.2023)

1. Moto: "Zničen jsem nebo jsem se změnil tak, že sám sebe nepoznávám". 2. Úvod: Dobrá půlka filmů se řídí osvědčeným konceptem, někdy až schématem. Menší společnost (např. rodina) žije poklidným, nevzrušivým, až nudným životem; se zaběhnutými malými rituály (např. stolování); nejsou příliš spokojeni nebo šťastni, ale řád a pořádek zklidňuje a něčím i naplňuje. Potom se však něco stane, většinou něco z počátku považovaného za nepodstatné, snad i banální (návštěva, nemoc, nový soused - úplně cokoliv. Pak se všechno změní zásadním způsobem. Naši, nejmenovanou (milánskou, podnikatelskou), ale poměrně přesně definovanou rodinu, navštívil (třeba) mladý Rimbaud (vždyť už i u Verlaineů nadělal značný čurbes; ale mohl to být i anděl, ďábel nebo jen červ pochyb) - Sám PPP na to upozorňuje Rimabudovou básní Milosrdné sestry, "Le jeune homme dont l'oeil est brillant, la peau brune / Le beau corps de vingt ans qui devrait aller nu..., ale odkaz může směřovat i k mnoha pasážím v Sezóně v pekle. 3. Dílo: Ze všech filmů, jejich koncept je popsán v úvodu, má Pasoliniho "multimediální" dílo "Teoréma aneb bosé nohy" mimořádné postavení. Pro svou filosoficky, nábožensky, a především sociálně kritickou esej si PPP vybral tři formy, na kterých pracoval paralelně, a které se navzájem ovlivňovaly: novelu a poému (které posléze splynuly v jeden celek) a film. O celku mluví PPP jako o "událostech, které jsou vždypřítomné v prostoru i v čase". 4. Kolorál (důsledek předchozího): PPP zajímají pouze bilaterální vztahy: Host + (Paolo, Pietro, Lucia, Odetta, Emilia), a po jeho odchodu už pouze jedincům, tedy patologickým (?) důsledkům, způsobeným potřísněním se něčím krásným a zázračným, ale i tajemným a zhoubným. (PPP: "Zdá se, že si host nevzal s sebou jen život hostitelů, nýbrž že je od sebe i oddělil, neboť každý pocítil bolest ze ztráty i bolestný pocit očekávání") 5. Pasolini: Co všechno věděl - a my nevíme? Proč si ani v jednom případě nevybral jako vyústění smrt (v próze se věnuje podrobněji Tolstého "Smrti Ivana Iljiče), pouze metamorfózu smrti? Co znamená poznámka o Odettině klinice: "Čisté je to tu, lesklé a hladké, jako všechna díla špatného svědomí"? Patří i nám věta: "A co jsi zničil ve mně? / Nic víc ani míň - s mým celým dřívějším životem -/ mínění, které jsem měl o sobě samém?" 6. Poznámka: Na nábožensky a společensky kritický pohled, které by měly doplnit Pasoliniovský teorém (z řeckého theorein - pozorování), už není síla. Pozn. 7: Další uvaha u filmu "Rekviem za americký sen"... Podle Gillese Deleuze (v interpretaci Kataríny Rusnákové) "Pasolini objevil, jak překonat dva prvky tradičního příběhu - objektivní nepřímý příběh z pohledu kamery a subjektivní příběh z pohledu postavy. Objektivní a subjektivní obrazy ztrácejí svoje rozlišení, ale také svojí identitu tím, že se navzájem kontaminují, rozkládají a znovu přestavují." (18.10.2015)

Kdyby mi někdo dopředu řekl, o čem že tenhle film bude, asi bych se na něj nikdy nepodíval. Ne proto, že by byl film vyloženě špatný – Pasolini byl opravdu velmi zvláštní režisér a jeho díla mě svým způsobem vždy něčím okouzlí (přestože nejde vyloženě o můj šálek čaje), ale já tenhle druh „filozofických“ filmů zrovna dvakrát nemusím. Každopádně Saló aneb 120 dnů sodomy na mě určitě dojem udělalo (bizarní, morbidní až zvrácené filmy - to já zas můžu), takže jsem chtěl vidět i něco jiného z jeho tvorby, když už mám několik kousků ve své sbírce. Teoréma, nebo lépe řečeno způsob jejího zfilmování, potažmo samotný scénář byl do jisté míry skutečně poučný, každopádně zároveň i hodně „zvláštní“. Ona rodinka zbohatlíků a jejich pohnuté osudy na většinu lidí určitě udělají docela velký dojem, ale mě ty postavy prostě moc sympatické nebyly. Matka ještě OK (celkem pohledná herečka, kterou hledala povyražení u mladých koloušků) – ale ten zbytek osazenstva??? Zvláště pak ta služka mi do toho všeho moc nezapadala. Takže ve finále nemůžu říct, že by šlo o špatný film, ale bohužel mi toho nedal zas až tolik, abych mu mohl já dát alespoň nadprůměrné hodnocení. (29.12.2015)