Služebníci

Při nejlepší vůli se nedokážu doopravdy napojit na film, při jehož sledování mám pocit, že jej režisér netočil proto, aby vyprávěl příběh, nýbrž jen organizoval mizanscénu, aby dosáhl dalšího dokonalého (černobílého statického) záběru v klasickém formátu. V hraném debutu Koza aspoň sem tam při vší té zobrazované bídě probleskl humor, ze Služebníků na mě dýchá jen odosobněný chlad. (30.01.2022)

Vítězství formy nad obsahem, to bych napsal na úvod tohoto komentáře, věřit v nesouměřitelnost (protikladnost) obsahu a formy, takhle však – věře, že v těch nejlepších filmech formální prostředky zakládají (předurčují) obsah (fabulí), a naopak; vztah těchto dvou konceptů je pro mě tudíž komplementární – si musím postesknout, že je škoda, že ke krásným obrazům (záběrům) nepřibyl pozoruhodný (tj. emočně vzrušující a strhující) obsah. A musím říct, že se jedná o škodu přímo dvojitou, přihlédneme-li k tomu, že téma vztahu komunistické moci k církvi a jejím představitelům je tématem, který český/slovenský film doposavad příliš nevytěžuje (napadá mě pouze Zapomenuté světlo). Z odstupu přemýšlím pouze o tom, nakolik o tom, že tenhle film působí tak děsně unyle, distancovaně, akademicky (ano, teď to myslím pejorativně) rozhodlo to, že ho Ivan Ostrochovský natočil tak, jak ho natočil, totiž jako modelový evropský arthouseový film, a nakolik je chyba na straně scénáře. Tím, že zápletka na papíře nevypadá špatně (témata kolaborace s mocí, odvahy, vlastního svědomí jsou vždy nosná), mě to nutí do odpovědi, že to, co mělo být hlavním kladem filmu (a v jistém ohledu prostě je!), totiž příznaková kvalita obrazu, film „rozbilo“, odsoudilo obsah k úloze pouhého přívažku. Musím se opakovat, škoda. 60 % (21.02.2023)

[vzpomínky na LFŠ]  Od prvního do posledního záběru zvláštně statický a vizuálně vycizelovaný film, který sice svádí k tomu, smést jej jako samoúčelnou obrazovou onanii, přičemž ale zvolená forma je naprosto adekvátní mikrosvětu poskládaném ze statických náboženských ikon. Služobníci jsou mimo jiné důležitou připomínkou tichého odporu v kontrastu s obvyklými panicky užvaněnými vzpomínkami na předrevoluční časy. Zvolená forma mimo jiné také skvěle odhaluje prázdnotu stranických gest (mrtvá schůze) oproti mlčenlivému, pokornému odporu v rámci vlastních mantinelů.___ Každopádně u tohohle filmu si můžeme přečíst jeden z patrně nejdebilnějších komentářů v téhle databázi (a že je z čeho vybírat), který filmu vytýká, že si není "jistý, k čemu vlastně tenhle film dneska SLOUŽÍ" (kurva vole jakože cože?). Jak strašně se musí někdo bát o vlastní relevantnost, že se začne zahazovat touhle primitivní angažovaností? Můžete mi někdo oznámit, k čemu tenhle člověk vlastně dneska slouží? (14.08.2021)

Film Služebníci mě na první pohled zaujal svým podmanivě syrovým audiovizuálním zpracováním, skrze něž se tvůrcům podařilo přesvědčivým způsobem vytvořit nepříjemnou atmosféru kněžského semináře. I když působí snímek místy zkratkovitě, daří se mu skrze černobílý a o to více tísnivý obraz obstojně přiblížit poměry před čtyřmi dekádami. Film pravděpodobně na jedno zhlédnutí, ale stojí za něj. Slabší čtyři hvězdičky! (04.06.2021)

Čekání za posledním filmem 2020, který asi stálo za to vidět skončilo. Jenže ono se nedá mluvit, že by to za něco stálo. Film začne slibně dosti temnou atmosférou. Sice na styl nějakého thrilleru v dobovém stylu, ale pak je to vlastně něco jako sociální drama v dobovém stylu. A to byl asi problém. Byl to špionážní temný thriller nebo jenom drama. V tom bych asi neměl problém. Spíše jde o to, že film je v celku nudný a zdá se, že se moc nikam neposouvá. Ona trochu odtažitá část měla asi zůstat jen v rámci kamery a plynutí děje než v rámci charakterů, kteří jsou vám vlastně absolutně ukradený a ani moc nevíte jaká je jejich motivace a zda je vůbec důležitá. Škoda. Potenciál nakonec skončil v koši. Naděje nebyli nízké. (02.04.2021)