Podzimní sonáta

Tak po třech ne zrovna dobrých filmech od Bergmana (Letní sen, A co všechny ty ženy, Po zkoušce) jsem konečně zase viděl film, který se mi od něj líbil. Kromě těch tří se mi líbily všechny, co jsem viděl, jen to prostě vyšlo takhle za sebou. Podzimní sonáta se mi ale líbila. Je to dost dialogový film, ale ty dialogy jsou zde chytré a nenudí, ale tohle Bergman dokázal ve většině svých filmů, takže mě to ani nepřekvapuje. Zahrané je to perfektně, od od obou hlavních hereček (a pro Ingrid Bergman to byla její předposlední role), je to perfektní i po filmařské stránce a má to silný příběh a taky hned několik perfektních scén (ta, ve které mladá žena mluví o mrtvém synovi a pak taky samozřejmě ta, kdy vyplave minulost matky na povrch - a hodně se mi líbil i závěr, který SPOILER díky tomu, že je otevřený, nechává v závěru šanci v nějaké usmíření KONEC SPOILERU). Na plný počet to bohužel není, až tak mě to neoslovilo, ale i tak se jedná o další Bergmanův skvělý film. 4* (08.01.2020)

Tak tady mě Bergman po dvou vynikajících filmech hodně zklamal. Já nevím, je to celé takové televizní, divadelní, nijaké. Pořád se tam jenom mluví a mluví a mluví, nekonečné dialogy omílané pořád dokola mi do hlavy mimoděk vypalovaly představu velké ležaté osmičky. Příliš to nechápu, tak nějak se to vymyká oné zádumčivé severské mentalitě, tak známé z jiných, mimojiné i Bergmanových filmů. Navíc mě dost rušily ostré střihy mezi některými scénami, kdy předchozí scéna ještě nestačila doznít a už tu byla druhá. Tak mě napadá, že by to naprosto stejně posloužilo jako rozhlasová hra, obraz je totiž v Podzimní sonátě jenom nuceným prvkem k doprovodu nepřetržitého proudu slov a přiřazení tváře k hlasu dvou hlavních postav. (08.04.2012)

Tak tohle je typický Bergman. S citem odhaluje minulost i přítomnost vztahu matky a dcery. Zpočátku jen po kapkách dává divákovi ochutnat tenhle, snad až příliš hořký nápoj, aby ho na něj v samém závěru nalil celé vědro. Celý film je vlastně vodopád slz, nepochopení, citových zmatků a výčitek. Ingrid Bergman a Liv Ullman v něm však plavou opravdu bravurně. Doporučuji všem milovníkům Filmového klubu. (18.04.2006)

Tridsať rokov si nevedeli k sebe nájsť cestu. Matka a dcéra. Potom si to však vyliali pred seba plnými kýblami. Všetko to, čo si o sebe mysleli a nepovedali. Opovrhnutie, závislosť, odvrhnutie, nepochopenie, zakázaná láska, potrat, postihnutá sestra .... Otvorili si tak cestu k ďalším rokom. Bude to však stačiť? Pochopia to? Ingmar Bergman dal dokopy Liv Ullman s Ingrid Berman, pre ktorú to bol posledný film. (23.12.2015)

Sen sa stal skutočnosťou,DUO BERGMAN/BERGMAN spojilo svoje sily a po prvýkrát režisér režíroval slávnu Ingrid,ktorá sa takpovediac rozlúčila so strieborným plátnom v úžasnej kariére v emociálnom majstrovskom výkone,keď si zahrala matku LIV ULLMANN,tak sledujem známe príslovie:„Aká matka,taká Katka...” Dve ženy:matka a dcéra v hereckých výkonoch Ingrid Bergman,Liv Ullmann,kde ma fascinuje skutočne fascinujúci vekový rozdiel,aby sa človek dokázal skutočne stotožniť,že matka môže byť naozaj MATKA dcéry. V niektorých filmových prípadoch dnes je na zaplakanie,ako sa filmári správajú,keď obsadzujú hercov,ktorí majú stelesniť niečo na tento princíp,ale býva to tak,že skutočný vekový rozdiel medzi hercami sa pohybuje v intervale niekedy ani desať rokov,tak to ma dokáže poriadne rozčúliť,nezamyslia sa:napríklad Indiana Jones: syn Harrison Ford a otec Sean Connery,tam je rozdiel 12 rokov,na plátne to funguje,po hlbšom zamyslení je to blbosť... Vrátim sa k Bergmanovi,príbeh prebieha tak,že úspešná pianistka Charlotte Andergast (Ingrid Bergman) prichádza navštíviť svoju dcéru Evu (Liv Ullmann),a to po siedmych rokoch,sprvoti v dobrej nálade,neskôr v depresívnej,keď jej dcéra prejaví antipatiu,nenávisť,lebo ju ako dieťa zanedbávala,nenašla si na ňu čas,len jej išlo na myseľ,kariéra,kariéra,kariéra...či občas nejaký ten románik...Skrátka nemajú si čo povedať a vzájomná konfrontácia v zbesilých rozhovoroch,keď divák má možnosť vidieť vo flashbackoch malú Evu,jej mamu,otca... A to bude pre divákov náročná vec sledovať nevraživosť,ale i neskoršie vytriezvenie a vzájomné pochopenie ľudí,ktorí musia prejsť dlhú duševnú očistu,aby mohli v živote existovať bez zbytočných výčitiek,lebo aby som sa ja nevyprával s rodičmi niekoľko rokov,tak to by som mohol oľutovať... (07.06.2015)