Podzimní sonáta

Vzhľadom na televíznosť filmu, i keď to asi televízny film nie je, to nemôže byť taká bomba, ako veľmi podobné Šepoty a výkriky. Formálne hrátky s mizanscénou a farbami tu nie sú takmer vôbec, až snáď pri konci sa Nykvist trochu rozbehne. Klasické Ingmarove osi obratu ale nie je problém v tých dvoch- troch interiéroch dodržovať. Takže ostávajú iba postavy a dialógy a nie je prekvapením, že to úplne stačí. Občas totiž zaznie také životné múdro, že nemám vôbec chuť nejaké napísať, prekvapenie je hodnotnejšie. Bergmanov fanúšik si film aj tak pozrie. Film o....no ani to sa mi nechce písať, film bude najlepšie si zinterpretovať pekne každý sám pre seba.... (29.04.2016)

Dokáže žena, jež sama nebyla matkou milována, milovat svou dceru? A co dcera? Dokáže ona milovat, když nebyla milována? Skončí někdy ten bludný kruh? "Podzimní sonáta" by mohla být i cestou k pochopení "Šepotů a výkřiků". Od třetí minuty mi tekly po tváři slzy a doslova jsem se Sonátou prořvala až do konce.......Jakákoliv láska totiž pochází z naplněného srdce. Pokud je vaše srdce prázdné ,jste jen žebrákem..... (25.04.2008)

Před shlédnutím každého dalšího Bergmanova filmu jsem vždycky trochu nervozní - mám na jeho tvorbu ty nejvyšší nároky a bojím se, že mě zklame (což se jednou či dvakrát stalo u jeho komedií). "Podzimní sonáta" je jistota pro každého Bergmanofila - komorní, minimalistické drama s bestiálně vybroušenými, dusnými dialogy. U hysterického záchvatu Liv Ullmannové mi na rukou naběhla taková husina, jakou jsem nezažil už roky. Krásné, křehké, kruté dílo. Krásné, křehké, kruté ženy. (27.07.2011)

První Bergman, který mě minul, a to zcela, jak po tématické stránce, tak především po té emoční. Nečekal bych, že ze všech režisérů zrovna on nacpe pod jednu střechu postiženou nechtěnou dceru, potrat, nevěru, tragické úmrtí dítě a mnohá další "lacině podbízivá" artová témata. Což by mohlo i tak fungovat, kdyby nešlo o jeho nejukecanější snímek. Respektivě prázdně utlachaný od první do poslední minuty. Přitom to samé šlo sdělit i mlčením. A jak dokazuje jediná scéna kdy se rozhostí ono blahodárné ticho (ano, ta s posezením u piána), tak i mnohonásobně působivěji. Když to vezmu kolem a kolem, tak spíše než celý film, mě zaujala kratičká pasáž jemu věnovaná v Bergmanově Laterně Magice. Těch pár odstavců je působivostí i dopadem v úplně jiných sférách než celá Podzimní sonáta, která v mých očích (a kvůli uřvanosti hlavně uších) měla místo teatrální afektovanosti vsadit na posmutnělou podzimní melancholii. Pak bych jí vzal na milost. A rád. (26.10.2008)

Skandinávský dušezpytec dopřál oběma velkým dámám světové kinematografie vzácnou příležitost k vyniknutí jejich největších uměleckých předností. Nemilosrdný virtuální skalpel jeho metody neponechává nic náhodě a s chirurgickou nemilosrdnou věcností rozrývá bolavá místa obou zkoumaných duší. Ne vždy oprávněnou ublíženost dceřinu a překvapující bohémskou sebestřednost matčiny pózy, za jejímž vnějškovým siláctvím tušíme slabá místa a nevyslovené bolesti. Obě postavy hřeší více či méně v mezích normálního smrtelníka. A my trneme, kdy kdo nás podobným způsobem nachytá na našich vlastních švestkách. (26.08.2007)