Havran

Clouzot nepracuje se svými postavami jako charakterovými typy, v jeho pojetí jsou herci bližší šachovým figurkám. Víme o nich sice, jakou mají funkční hodnost, ale nevíme už zda jsou černí nebo bílí. Čím méně se projeví emocionalita, tím více je třeba přidat něčeho jiného. Recenzent vyprávěč**** v tom "něčem jiném" vidí rozpad jazyka, marast překrývající mystické silencium (velmi zdařilá recenze). Sám název filmu Le Corbeau (Krkavec), myslím, že i vycpaninou tu byl i krkavec, označuje nejen ptáka, ale i "krkouna" a navíc "anonyma". Škoda, že se Clouzot problému anonymů a střídání dob, kdy se házely do koše, a kdy se jim přisuzovala definitivní platnost, už dále nevěnoval. - Nedávno jsem dostal pokutu za to, že jsem parkoval čumákem auta v prostoru se zákazem parkování. Policajt, který po mně chtěl stovku, mi řekl, že by to sice nepovažoval za přestupek, ale dostal anonym, a všechny anonymy se musí pečlivě prověřovat. Dnes ovšem není třeba sepisovat složité dopisy, stačí vytáhnout z kapsy mobil.... Ladynka, které si film líbil, píše: "Na malém městě, tady nebo někde jinde..." To je správně, ale nemusí jít jen o malé město, na národní politické úrovni se to stát nemůže? (10.11.2022)

Jeden z nejslavnějších filmů vzniklých za německé okupace Francie. V prostředí maloměsta vzrůstá paranoia a vzájemná podezřívavost a nedůvěra prostřednictvím anonymních pomlouvačských dopisů. V kontextu doby a situace ve FR zajímavé dílo, ale na můj vkus příliš rychle nahozené a nepropracované vztahy mezi postavami (viz Clouzotovy Ďábelské ženy, s těmi jsme měl stejný problém). (20.08.2007)

Zneklidňující drama o jazyce, který se obrátil proti lidem. Znesvěcené slovo, po desetiletí připravované o svou podstatu - jsoucnost - a nakonec se zvrátivší v neutichající hlučnou němotu nesouladných, neporozumivých promluv, zavládne v pravém rodném hnízdě své poskvrny, v maloměstě. V podobě lži, pomluvy či udání – ba v jejich pouhé možnosti – vytrvale rozkládá, vzdaluje a osamocuje všechny bytostně (a nevědomě) hladové po tom Slově pravém, integrujícím a vyjadřujícím. Povstává dav, „lidský hvozd, na jehož stromech visí ovoce smrti,“ jak napsal Ernest Hello již skoro o století dříve, věštící chmurný pád moderní epochy, z níž vymizelo posvátné mlčení a samota v Bohu. (05.12.2014)

Není divu, že se Francouzi na Clouzota po válce dívali skrze prsty. Poměry v malém francouzském městečku vykresluje s nestydatou jízlivostí. Na postavách mu nesejde, nikomu nestraní. Víceméně prohnilí jsou jeho perspektivou všichni (jen ženy trochu víc). Nebezpečným udavačem by mohl být prakticky kdokoliv. K odhalení skutečného pachatele se sice dobírá komicky velkou oklikou, ale detektivní linie je stejně podřazená té socio-kritické, poukazující na schopnost člověka zneužívat atmosféry strachu k páchání nejodpornějších zločinů. 75% (09.03.2011)

Nepřekonatelná zloba a zášť se skrývá v lidské duši. Problém se nejen nadhodí, ale i identifikuje. Způsobem, jenž je přesný a v měřítku mravního kodexu tehdejší kinematografie nesmírně odvážný. Clouzot udržuje napětí do doslova poslední minuty, nápomocni mu s budováním husté atmosféry nejsou jen skvělí herci, ale hlavně báječně noirová stínohra Nicolase Hayera. (05.04.2013)