Mučedníci lásky

Ach jo, dala bych tomu možná víc, kdybych věděla co to vlastně bylo...Pořád jsem čekala, co z toho vyjde, no a ono nic.Připomnělo mi to film O slavnosti a hostech.Veeelmi rozvláčný děj, který by mě, pokud bych byla opravdu řadový komerční divák odrovnal.Nicméně chápu, že tehdejší doba si žádala své a v šírším kontextu to zřejmě padlo do úrodné půdy.Chtěla bych se na to podívat ještě jednou a čekat, zda to alespoň částečně pochopím a udělám si konkrétnější názor... (24.01.2009)

Zmatené, nelogické, o ničem. Obávám se, že obrazová podobenství režiséra Jana Němce přesně vystihují charakter většiny snímků tzv. nové vlny: být za každou cenu odlišný. Ovšem tato odlišnost působí po čtyřiceti letech jako pěst na oko. Pravými mučedníky se tak stávají diváci, jimž podobná forma nemá - a možná ani nemůže - cokoli sdělit. A Marta Kubišová rozhodně nebyla osobností, která by si mohla dovolit experimentovat s filmovou kariérou. (17.06.2009)

Tři povídky, tři romantické příběhy, tři osamělí lidé... A to je všechno. Jo, ještě se tam skoro vůbec nemluví, celý film padne asi 20 slov. Každá povídka má cosi zajímavého do sebe, je dost dobře natočená, v každé je spousta hudby, ale minimálně dějová. A že by film působil tak, aby zaujal i bez nějakého děje, to ne. Takže s každou povídkou jsem se místy celkem nudil. Sice tam občas je něco hlubšího, ale i tak, nudil jsem se. Ale za bezvadný závěr dávám třetí hvězdu. (15.12.2018)

"Němý film", ve kterém se v dialozích objevuje asi toto: "Nemáte něco k pití? Něco k pití...?" (1. část) "Srdce?" (2. část) + píseň (zpívaná Karlem Gottem). A až třetí část se "rozpovídá" mnohočetným "Jakube, Jakube!" a následně uvnitř podivného baráku. Film zobrazující téma "mučedníků lásky" tak, jak zkrátka chtěl, a nemůžeme proti tomu nic říkat, se v konci také propojí - a všechny tři postavy se sejdou (jedna má černý kostým, prostřední bílé šaty a Rudolfův oblek je šedý). Znakem montáže, z toho, co na pásy natočil Ondříček na pokyny Němce a Ester Krumbachové, která sehnala i kostýmy, ozvučené, ne moc dlouhé, je, že se postupně syžet zjasňuje. Zatímco ze začátku by vše odkazovalo podvědomě k buňuelovskému surrealismu, snovým kontrastním experimentům a víme, že za tím vším tak trochu můžeme hledat Kafku, dále vše dostává lineárnější charakter, až je poslední vyprávění podáno zcela zřetelně - o to více se však nesnižuje nepochopení a stupňována je naopak absurdita. Němcovi a Krumbachové scénáře pracují s rekvizitami, které se stále opakují, černé obleky, klobouky, slavnosti a hosti, jídlo, pití, s technikou ne-vševědoucí narace, a jejich snímky tak jsou náhle rozpoznatelné, zcela okamžitě. Je třeba je umět číst, postupně, přichystat si vlastní intepretaci, která je vyloží. Ty filmy jsou složité na první "přečtení", stejně jako můj text. Jan Němec nejdříve vyskočil spolu s postavami z transportu smrti do lesa, aby se dotrápil až k údolí na velkou slavnost s hosty, z nichž jeden bez omluvy odešel, a poté se v polozmatených myšlenkách ocitl kdesi v ulicích, bloudil po klubech nebo kousek vlakem a do zahrady, až ho to pak zatáhlo do Německa na krátkou kafkovskou Proměnu. (24.01.2009)

Po Démantech noci druhý a pro mě téměř definitivní důkaz o tom, že Němcova podobenství pro mě nejsou. Nikdy nebudu mít rád hudbu, která k atmosféře nesedí, triviální zápletku povýšenou vymazáním dialogů na umění a postavy, které díky jejich poslepovaným činům takřka nenávidím. Takovéhle klíny do hlavy divákům, kteří milují klasický film, tu prostě vždycky budou. (24.01.2009)