Démanty noci

Asi jeden z nejlepších filmů, co jsem viděl. Česká šedesátá miluji, ale nyní opět žasnu, co všechno bylo tenkrát vytvořeno. Po Slavnosti a hostech druhý Němcův film, který znám (nepočítám Perličky na dně). Zajímavé je, že v obou případech jde o jakousi zábavnou štvanici na člověka, tak či onak spojenou s hostinou (ačkoli zábavné to není ani ve Slavnosti, tím méně tady). V obou případech je to samozřejmě úplně jiné. Pokud jde o Démanty, rád bych k nim něco chytrého podotkl, ale u tohoto filmu jsem schopen jen vyjádřit němý obdiv nad jeho působivostí. Zdaleka to není jen "odsudek zla", nýbrž neuvěřitelně působivý pohled zevnitř zoufalého úprku o život - žádné rozjímání, jen pud sebezáchovy, probleskující vzpomínky a drobná, leč děsivě fatální dilemata prchajícího - to vše ve zlé rychlosti a surově konkrétních reáliích. Výjmečně musím pochválit zde uvedený "oficiální text distributora", který precizně formuluje to, co bych rád řekl i sám, mít na to bystřejší mozek. Z těch několika komentářů, které jsem přečetl, je pro mne hodnotný posudek od Radek99, krásně to napsala amirgal.. Pokud jde o kritické komentáře, tak těm jsem ochoten ustoupit pouze v tom, že scéna slavících staříků snad nemusela být tak zdlouhavá. (Ale s tím by asi souhlasili i oba štvanci.) Výtky jako "rušivé flashbacky" nebo "nemohu se ztotožnit s hlavními postavami" musím odmítnout s tím, že ztotožňovat se se štvancem bych ani nechtěl a tento film prostě není o "sympatiích k hrdinovi", nýbrž je to přímý pohled jakéhosi člověka v roli štvané zvěře. A flashbacky rušící atmosféru? On ten kluk když zdrhá o život, tak prostě má ty "rušivé flashbacky" a Němec je zaznamenává - laskavý Pan Divák promine. Navíc nejsou samoúčelné. Jeden jednodušší příklad: Když se na silnici snaží vyskočit na auto, kamarád upadne a ten první se k němu vrátí - mohl sice sám naskočit, ale v tom zlomku vteřiny udělal prostě obrat - možná je to svědectví o jeho "charakteru", možná jen jeho uštvaný stereotypní mozek podcenil situaci a neeliminoval včas tento "zbytný" podnět - jisté je jen to, že jde o prvotní reakci a vteřina bohužel netrvá dlouho. Pak, když už jsou lapeni, se mu tato scéna vrátí - proč asi? Častější jsou ovšem záblesky vzpomínek, které vyskakují z podvědomí, a jež Němec "chytá" a využívá je dvojstraně: jednak jako místy až bezohledný doklad toho, co ve štvanci "běží", jednak ale i pro "svou potřebu", aby vyvolal v divákovi určité separátní dojmy - třeba mikroscéna dvou procházejících se mladých duchaplných fešáků v esesáckých uniformách. Zadrhávající se trojalternativní scéna se selkou snad zvláštního vysvětlení nepotřebuje. (24.03.2011)

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)

Kompozicne a pribehovo zaujimavy film, ktoreho obrazove prevedenie vyrazne degraduje obsahovu stranku. Ta je podana striktne formalne, az chladne, a tak skvela kamera a z nej vychadzajuce vizualne perly, utlacaju samotny pribeh a vnutorny svet hrdinov tam, kde by v tematicky obdobnych filmoch nemali byt. (14.05.2009)

Upřímně řečeno, vůbec nechápu všechny ty superlativy na tento film, ale nikde není psáno, že každý musí chápat všechno. Pro mě to byla hodina nudy, kdy jsem sledoval cosi, co jakž takž dávalo smysl, ale vůbec nic mi to neříkalo, bylo to prázdné, žádné emoce to u mě nevyvolalo, neustálé flashbacky do "nikam" nedávající smysl, opakování záběrů absolutně nefunkční. Asi jsem jeden z mála, kdo tento film nepovažuje za něco dobrého či snad až výjimečného, ale říkám upřímně, jak to je. Snad jsou i pochvalné komentáře stejně tak upřímné jako ten můj a není to jen póza, když je ten film tak uznávaný filmovými kritiky. (17.05.2009)

Strhující film, který je dobré vidět vícekrát, protože až při dalších shlédnutích si jej člověk opravdu vychutná. Po mém soudu jedno z mála filmových děl, které se vyrovná literární předloze. Poněkud matoucí je slovo "filmového historika" na DVD FEXu. Nejen že Pavel Taussig nepochybně nečetl Lustigovu předlohu, protože interpretuje závěr zcala opačně, než jak má ve skutečnosti vyznít, ale navíc celé jeho slovo působí poněkud rychlokvašným dojmem. (23.09.2006)