Démanty noci

Zahřívací cvičení s prvoplánově zádrhelovým příběhem, zbytečné flashbacky a iritující jednoduchost. Hlavní hrdinové v sobě nemají jedinou věc, pro kterou by stálo za to se s nimi ztotožnit a já už je raději nikdy nechci vidět. Tahle Němcova "hodina strachu" je pro mě hodinou ztracenou a chválené Démanty pak neuchopitelnou prázdnotou. (27.01.2006)

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)

Démanty noci jako film selhávají, protože v nich vůbec nejde o transport smrti, natož o dva utíkající mladíky, ale o doslovnou ilustraci fenomenologického pojetí času (retence, protence, teď) s metafyzickým závěrem (cesta pokračuje). Taková filosofická pornografie. Němce zajímá spíše estetika pohybu (běh je doprovázen údery hodin. tance smrti) než hrůzy honu na člověka. Filosofii knihám, realitu filmovým příběhům. (25.10.2010)

Kto považuje za najznepokojúcejšie filmové výjavy Lynchove besy z Mazacej hlavy, Bergmanov snový začiatok Lesných jahôd alebo kafkovskú absurditu Juráčkových filmov, pravdepodobne nevidel Diamanty noci. Jan Němec je ukážkou nadčasovosti a nedostižnosti. Jdnoduchá premisa, útek z dvoch mladíkov z koncentračného tábora je podaný cez mrazivé statické zábery v kombinácií s nervy drásajúcou ručnou kamerou, dezorientujúci strih križujúci fyzický svet so svetom snov a spmienok. Fludiná snovosť naráža na tvrdý realizmus a naopak. Mĺkva a tajomná poetika budujú pocit nepreniknuteľnej, desivej halucinogénnosti. (21.03.2016)

Co se uvědomění o válečných strastech, vlastní sebereflexi a hodnoty života týče, mnohem působivější než například různé zahraniční pseudodokumenty, které jsem měl možnost vidět ve škole ("Vlákna" apod.). Svižné, přímočaré, nezadrhávající se (určití lidé by řekli "zpátky ni krok", ale ty bych zrovna nerad citoval) vyprávění s výrazným zobrazením surrealismu, jaké v českém filmu nemá moc srovnání (až si musím nafackovat, že jsem ve školním referátu na tuzemskou působnost tohoto uměleckého směru na tento film zapomněl). Právě o na pevných základech stojící atmosféře se vyjádřím asi nejpochvalněji - ostatně aby ne, když jméno surrealismu již nějakou dobu skloňuji s velkou úctou a už od dětství na sobě pozoruji, že moje sny mají víceméně surrealistické rysy. Zdejší časté přechody ke vzpomínkám nemají výraznějších chyb a mě osobně nahrazují (někomu možná nedostačující) štíhlou dějovou linii. I to opakování stejných motivů (zimní radovánky, rodná hrouda, šalina...) má svou grácii právě v onom úvoděm zmíněném sypání si popela na hlavu, kdy nás líbá čarokrásná Nostalgie v momentu prožívání šeré přítomnosti. Němec mě při svém prvním sezení mile překvapil již zde opakovaně zdůrazňovanou technickou vyzrálostí, která také výrazně pomohla ke kladnému přijetí obsahu. Potěší i lehký odkaz na klasického Buňuelova "Andaluského psa", což jsem v naší kinematografii zaznamenal poprvé (a kdoví, jestli ne i naposledy). 90% (29.03.2011)