Zpráva

Skvěle vystavěné drama s politickými konturami, jehož největší předností jsou úderné dialogy a nekompromisní náhled do nedávné historie USA. Snímek The Report režiséra Scotta Z. Burnse se může rovněž pochlubit i příjemně civilními hereckými výkony a chytře napsaným scénářem, což výsledný dojem z této látky ještě více umocňuje. Pokud tedy máte rádi snímky zaobírající se politikou, byrokracií a nespornými fakty, The Report je přesně tím pravým po čem Vaše filmové srdce touží. Skvělá práce! „We've been down here for two years now - in this basement. Nobody's waiting for us to come out.“ (14.01.2020)

Odtažitý čirý byrokratický procedurál "jména-data-fakta-data-jména", který rekapituluje nějakých šest let hnidopišské práce. Nikde ani náznak čehokoli osobního, jelikož veškeré dialogy, dilemata i činy všech se točí jen a pouze kolem sestavování, prosazování, politického (ne)přijetí, (ne)akceptování a (zne)uznání výsledků ústřední analýzy, která svými závěry testuje a brousí ty nejostřejší hrany práva na informace/odpovědnosti/hranic demokracie/politické moci/pochopitelného pragmatismu apod. Však jsem psal, že jde o čirou procedurálku. A sakra dobrou. Její jediný problém je, že Burns dlouho tápe do jaké úrovně detailu jít. A tak v jeden moment několik minut řeší div ne kolik kostek cukru si XY na konkrétní poradě dal do kafe, aby následně proletěl několik měsíců/let jednou větou. A to platí až do momentu, kdy je zpráva o cca sedmi tisících stran sepsána, a započne režijně i scenáristicky přeci jen uchopitelnější a vděčnější fáze "tohle musí/nesmí ven". (01.12.2019)

Driver sa nikdy nestane mojím obľúbeným hercom a som rád, že tento rok mu Phoenix toho oscara vyfúkne. Ale táto rola mu dobre sadla. Ten hranatý účes je pre amerického senátora ako stvorený. Ale čo tá téma? Veľa rozhovorov a sem tam zábery na nepríjemné mučenie, skôr pschického než fyzického charakteru. Poveda by soml, že takto ladené politické drámy budú vhodné na dobré čítanie, knihu, článok v novinách, štúdie a podobne. Vo filmovom spracovaní to nejak pomaly odsýpa. Je ale dobré, že sa opäť natočilo niečo, čo USA nastavuje zrkadlo. (16.01.2020)

Za mého mládí se říkalo učení, mučení. Ve Spojených státech si toto přísloví obrátili k obrazu svému a vyzkoušeli si ho na nedobrovolných mučících objektech z muslimských zemí. Na svých nových metodách se pokoušeli, co nejefektivněji přimět leckdy i nic netušící experimentální jedince mluvit pravdu. Výsledek byl opačný a jelikož je Amerika number One v překrucování pravdy, tak hodila do mediálního éteru nepravdivou kachnu ve které se říká, že díky práci CIA a jejich mučících donucovacích prostředků se dopátrali pravdě. Díky nespočetně mnoho  humanitárním prostředkům mezi nimiž vyniká tzv, waterboarding v němž si zpravodajská služba vysloveně libovala a díky němuž mám takové podezření, že CIA je asi plná psychopatických sadistů  a díky nímž jim prý tyto lidumilné metody pomohly dopadnout jeskynního muže Usámu Bin Ládina. Nějakou dobu jim tato lež procházela a dokonce byla základem propagandistického snímku 30 minut po půlnoci, který byl dokonce nominován na Oscara a ve kterém režisérka Kathryn Bigelow ospravedlňuje nelidské chování amerických složek. Nevím, buďto je tak tupá anebo spíš spolupracovala s kabinetem prezidenta Obamy, kterému tak dělala neplacenou propagandu americké politiky. V tomto filmu se postupně podíváme na senátního vyšetřovatele Daniela J Jonese, který byl vybrán jako vedoucí komise pro vyšetřování CIA pro zadržování a výslechy. Jeho houževnatý postoj a mravenčí práce vedla k tíženým výsledkům a veřejnost se konečně dozvěděla nekalé praktiky zpravodajské služby, které byly dlouhou dobu tajeny, jak ze strany prezidenta Bushe, tak posléze prezidenta Obamy. A takový kecy, že existuje ve 21, století mučení ve jménu vyššího dobra si můžou strčit za klobouk, když bylo jasně dokázáno, že nebylo dosaženo těch výsledků, kterými lakovaly světovou veřejnost. Právě naopak bylo dokázáno, že ani jedna z těchto torture metod nepřinesla ani jeden výsledek a Amerika se zase ztrapnila před celým světem. Za velmi efektivní a zdrcující podání této zprávy, jejíž vypracování a zpřístupnění trvalo déle než pět let  a v níž bylo odhaleno více než šest a půl milionu utajovaných dokumentů ve kterých se Spojené státy a její zpravodajská služba předvedli jako barbaři z dob temného středověku dávám zasloužených 80%. (07.11.2021)

Scott Z. Burns je v prvom rade špičkový scenárista, keď sa dá na vrch doplniť, že je i dvorným „spisovateľom” Stevena Soderbergha, ktorý sa na “Správe” podieľal, ako výkonný producent. Citovaný si dal dlhšiu pauzu, kedy až po trinástich rokoch znovu režíruje s čoraz populárnejším Adamom Driverom pred kamerou v úlohe Daniela Jonesa, čo by som v krátkosti opísal asi takto: « Viedol intenzívne vyšetrovanie v spravodajskej agentúre, spadajúcej pod Senát Spojených štátov amerických, kde uzrela svetlo sveta „Správa o mučení” , čo nebolo nič iné, než informácie o zvláštnych vyšetrovacích metódach-Ústrednej spravodajskej služby (CIA) po 11.09.2001... » Stručne by som to zhrnul nasledovne: Politická agitácia, k tomu ale riadne ukecaná, čo sa týka filmového spracovania, kde sa rozpráva do absolútneho vyčerpania, najmä, horlivá iniciatíva herca v hlavnej úlohe je priam nákazlivá, že si pravdepodobne po skončení tohto snímku samy položíte otázku: „Odvážny to jedinec, budem aj ja taký” ? Už som načrtol, že iniciátor Scott Z. Burns je najprv zaujímavý autor filmového scenára, a až potom profesionálny režisér, keď s touto druhou profesiou by mal ešte trochu popracovať, lebo v nej má menšie nedostatky, ale zase takéto dynamické flashbacky so CIA mi nadobro zavreli ústa aj so všetkými kritickými pohľadmi. A predsa i tak mal The Report niečo do seba, a to nielen iba záverečné titulky ! (12.01.2020)