Faust

"Mor! Mor!" Waw! Jannings sedí na kameni poblíž rozcestí. Svítí mu oči, sundavá klobouček na znamení pozdravu, úlisně se směje. Atmosféra, jenž by se dala krájet kuchyňským nožem. Je dokonalá a když vezmete v úvahu, že film byl natočen v době, kdy zemřel osmanský sultán a chalífa, Mehmed VI, dojde vám, že výjimečnost tohoto filmu netkví jen v tom, že je prostě a jednoduše "starej jako lidstvo samo", ale spíš vyvstane otázka, proč film starý 83 let předčí (co se atmosféry týče) i dnešní horory? Vysílám tuhle kosmickou otázku do prostoru...a čekám odpověď__ „Té síly díl jsem já, jež, chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ Možná jsem blbej, ale já rozdíl mezi literárním Faustem a tím filmovým nevidím. Ano, možná se člověk pozastaví nad tím, proč to všechno končí happyendem, když 250 stránková báseň má konec brutální a veskrze smutný, ale prostě čekat, že film bude přesnou kopií Geothova díla je docela mimo. Zkrátka Murnau prokopnul ocelovou botou zeď pekelnou, možná právě proto zahynul při autonehodě. Mefisto nad ním zlomil hůl..... (27.03.2009)

Do Mefistova zjevení jsem jen zíral s otevřenou pusou, působivost s jakou se Murnau vypořádal se silami pekelnými neznala mezí. Lucifera debatujícího v temnotách s archandělem či zahalujícího město černým pláštěm moru osobně považuji za jedno z nejlepších filmových zosobnění pána temnot. Kdo by to byl řekl, že téměř ve stoletém filmu něco podobného objevím. Ona vůbec ta zhruba první třetina byla měrou vrchovatou prošpikována atmosférou, hustou tak, že by se ani nedala krájet. Expresionismus v plné síle! K Murnauovým se zprávy o jeho úpadku v druhé polovině dvacátých let evidentně nedonesly. Zbývající dvě třetiny sice ztrácí na oné působivosti a do popředí se dere spíš klasické melodrama, ale díky vynikajícímu Emilu Janningsovi v roli Mefista či naivní, přesto svůdné kráse, Camilly Horn jako Markétky rozhodně neztrácí celkově a i divák dosud příliš nezasažený klasickými "děly" němého filmu, tedy já, je spokojen. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (21.11.2015)

Na počátku byl doktor, kouzelník a dobrodruh Georg Faust, žil asi v letech 1480-1540 a jeho současníci o něm tvrdili, že je sice blázen, chvastoun a opilec, vyzná se však též v černé magii, je nadán nadpřirozenou mocí a má spolky s peklem. Kromě této postavy se vytvořila lidová legenda, která došla zpracování snad kolem roku 1575 a vyšla tiskem 1587. Byla přepsána a převyprávěna snad nesčetněkrát, byla degradována na úroveň frašky, až po ní sáhlo i nové umění - film. Režisér se v tomto svém zpracování faustovského tématu mnohem více přidržoval staré německé legendy než klasického Goethova díla. V prologu se však vsadí ďábel s archandělem, že se mu podaří zničit to božské ve Faustově duši. Mefisto sešle na město mor a tak se dají události do pohybu. Faust (Gosta Ekman) upíše svoji duši Mefistovi (Emil Jannings) a obdrží od něj ztracenou mladost. Pak prožije nějakou dobu ve smyslných radovánkách v Itálii a vrací se domů, kde se zamiluje do nevinné Markéty (Camilla Horn). Zatímco většina německých kritiků film srovnávala s Goethovou předlohou a dokazovala režisérovi nedostatek filozofické hloubky, film byl v ostatních zemích přijat vřele. zásluhu na tom mělo především skvělé vedení herců, promyšlené obrazové řešení i využití působivých trikových efektů, čímž se režisérovi podařilo vytvořit ucelené a sugestivní dílo. Jeho jednoznačně největším přínosem je dokonale využitá možnost působení filmu jako čistě vizuálního umění. Významný francouzský režisér Eric Rohmer psal svou disertační práci právě o Murnauově Faustovi. Dle něj tajemství autorova úspěchu tví v tom, že nám vytváří přímý vstup do jiného světa, "který spočívá v malířství. A ještě něco více, nechá nás objevit, že tento vesmír, tento náš každodenní život je ve své nejhlubší podstatě obrazový". A opravdu lze ve Faustovi nalézt přemnohé odkazy na díla světového malířství. (14.10.2004)

Poslední Murnaův německý film je nádherná záležitost. Zdánlivě archaický již v době svého vzniku, ale ve skutečnosti výtečně aktuální tehdy i dnes. Hravý i ďábelský. Formálně natolik kreativní, že je nutné v každé scéně očekávat nějaký další skvělý trik či alespoň překvapující kompozici. Tento velkolepý zážitek je příkladem kolektivní práce nevšedně nadaného týmu lidí, z nichž velkou část čekal prakticky okamžitě Hollywood a ty ostatní nevšední evropská práce po mnoho dalších let. Co jméno, to pojem a samostatný silný příběh. Janningsův Mefisto je královská role v každém gestu a mimice tvář, doplněná o nejlepší kostýmy. Fuettererův archanděl je zdatným sekundantem Janningsově královské hře. Ekmanův titulní hrdina je interpretací, se kterou jsou všechny jiné přepisy vždy srovnávány. Hornové Markétka není jen symbol pokořené ctnosti, ale skutečný člověk plný nadějí, kterého čeká jen bolest a zmar. Dieterleho Valentin je skvělý chlapík. Pokud bych měla uvést příklad filmu, který má na to otevřít oči tam, kde je synonymem pro němý film pouze nelichotivá představa grotesky, Fausta bych určitě doporučila. (01.11.2020)

Možná, že polovina (možná i víc...) mých komentářů k filmům němého období, po nichž občas pro doplnění filmových obzorů sáhnu, se podobají z hlediska vypsaných dojmů jako vejce vejci, ale nic se nedá dělat. U Fausta jsem obdivoval úžasné výtvarné a scénické nápady, poutavé triky, působivě expresionistické černobílé obrazy, z nich sálající atmosféru... minimálně scéna s podepsáním vlastní krví na mě zapůsobila horrorově i z dnešního pohledu, líbilo se mi, že i ve vesměs temném filmu dochází kdesi v druhé polovině na pár příjemně osvěžujících poetických scén a jistý zážitek, na základě něhož bych Murnauova Fausta označil za dodnes pozoruhodné dílo, se určitě dostavil. Na druhé straně u téměř dvouhodinové stopáže jsem se občas nevyhl ani pocitům vaty a přehnané délky některých scén či možná i celku, v kombinaci se stylem z dnešního pohledu již tak specifickým a do jisté míry hůře ztrávitelným... ač talentovaný tvůrce své doby za to tolik nemůže. Emoce ve vyhrocené chvíli i s příchozí depresí se zvláště ke konci dostavily, ale zároveň jsem se párkrát přistihl, že během sledování, ač na jedné straně dostatečně pohlcen silnou atmosférou, přemýšlím také nad x dalšími různými věcmi (přestože jsem si na tak náročný film vyhradil specifický čas) a že s výjimkou závěrečného osudu Markéty mě podaný obsah díla nezasáhl takovou měrou, jak by zřejmě měl... Nevadí, němá 20. léta se holt nadále nestanou mým oblíbeným filmovým obdobím, přestože v nejednom snímku vnímám i nadčasové klady a jistě zásadní odkaz pro tvorbu budoucí. [70%] (08.01.2024)