Kdo hledá zlaté dno

Tento film bývá Jiřímu Menzelovi často otloukán o hlavu za to, že to byla jeho úlitba režimu, aby mohl po nucené odmlce znovu začít točit. Osobně se domnívám, že tahle úlitba byla ze všech úliteb tou nejméně úlitebnou. Tvrdí-li dnes někdo, že je to tuctová budovatelská agitka, tak buď snímek v životě neviděl, a/nebo ho viděl, ale jen neustále dokola omílá tradované nesmysly. Jestliže film někdo zhlédne dejme tomu v roce 2080, až nebude naživu ani jeden pamětník čtyřicetileté diktatury proletariátu, bude ho sledovat toliko jako dávný příběh ze stavby Dalešické přehrady, bude udiven historickou technikou a patrně nebude rozumět sousloví „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ (přičemž slovo socialismus/socialistický už v celém snímku nezazní ani jednou jedinkrát). A bude s to vnímat hlavně příběh dvou mladých lidí, v němž jeden z nich je hnán touhou po bohatství, zatímco ten druhý chce dělat práci, která ho baví, i za cenu nižších příjmů: „Jaký to má výhody?“ „Nekradu a nežebrám.“ „A to ti stačí?“ „No.“ Jestli je to pro někoho nepochopitelné, pak je to dáno zřejmě odlišným pohledem na život... Hudba: Angelo Michajlov. (14.06.2010)

Jiří Menzel byl jedním z těch, kteří se museli po své plodné dráze v 60. letech o desetiletí později ze svých úspěchů vykoupit, pokud chtěl vůbec pracovat, neboť jak známo, úspěch se neodpouští. Zvláště, pokud měl Menzel na svém kontě film „Skřivánci na niti“ z roku 1969, který již nestihl být uveden v kinech a byl okamžitě zabaven a uložen o trezoru. Důvod byl zřejmý – tak otevřená střelba do komunistického režimu je málokdy k vidění. Po pěti letech nedobrovolné pauzy byl Menzelovi nabídnut scénář Vojtěcha Měšťana a Rudolfa Ráže. Jiří Menzel na to vzpomíná: „Sešel jsem se s nimi a zeptal se jich, jestli by na takový film šli do biografu. A oni se přiznali, že ne. To se mi zalíbilo a navrhl jsem, že scénář přepíšeme.“ Ke spolupráci byl přizván Zdeněk Svěrák. Příběh se měl původně odehrávat na stavbě ropovodu, ale autoři jej přenesli na atraktivnější stavbu přehrady u Dalešic. I přes tuto dobrou snahu působí ústřední dějová zápletka filmu o mladém hodináři, který nalezl smysl svého života v těžké práci na stavbě vodního díla, značně schematicky a nevýrazně. Nutno však dodat dva velmi významné faktory. Jednak se v rámci normalizačních ideologicky zaměřených filmů jedná o relativně stravitelný snímek (na rozdíl od filmy soudruhů Steklého, Kachlíka, Balíka,Matuly, Tomana, Sequense a dalších) a jednak šlo o jediný umělecký prohřešek (či snad v tomto případě zvolme jemnější označení „ústupek“), neboť za dva roky již Jiří Menzel točí vynikající „Na samotě u lesa“ (1976) a další. (23.11.2012)

Sonáta pro bagr a sbor Tater, během níž se odehrává socialistickou velepráci propagující "drama" (pomoci kolegovi opravit náklaďák a dopravit včas buldozer, nebo odjet na víkend za slečnou?). Mezi klasické postavy takového dramatu, tj. mladého hrdinu svádějícího mravní boj se svody nepoctivého prospěchářství, nositele těchto svodů (typicky andělská dívka plus všechny ty postavy z Dikobrazu) a naopak posly poctivosti a pracovitosti, mísí Menzl za vydatné pomoci Svěrákových úprav typicky menzelovské postavičky, reprezentované zde (rovněž typicky) především Myslíkovou, Řehákem či Husákem (i když ten je napůl z Dikobrazu), ale i řeči vedoucího Dalibora budou znalcům Menzelových filmů tak nějak důvěrně blízké. Mezi naivně humorné dialogy na dělnické ubikaci i do řevu motorů na staveništi jinak typického normalizačního filmového žvástu vkládají Svěrák s Menzlem jakési kvazihrabalovské odposlechy. Za pozornost stojí též scéna doma u televizoru. Díky tomu všemu je tento film vůbec stravitelný, ale kvalitním ho to ještě nedělá. Venkoncem tyto vklady nehodnotím ani jako špatné, ani jako dobré, ale celé to spojení, celá ta ideodiverze mi zní falešně a je dosti bizarní, zvláště uvědomím-li si, že někde v půlce filmu pořád ještě nevím, na co mám být jako divák příběhu vlastně zvědav. A správně, nevím to ani na konci. Přesto přijměte bez ironie a bez ohledu na moje nízké hodnocení, že Kdo hledá zlaté dno musí vidět každý, kdo se hlouběji zajímá o dějiny čs. filmu poválečného půlstoletí (nehledě k tomu, že Angelo Michajlov vykrádá sám sebe). Budiž podotknuto, že během filmu prakticky nezazní žádná socialistická ideologická masírka, pouze se nevkusně zdůrazňuje touha po slušném výdělku jako morální kaz a "nešvary" jako vystřižené z těch nejpitomějších normalizačních komedií a kriminálek a proti nim prostá poctivost a (doufám, že to nečte Niethustra) existenciální zodpovědnost za společné dílo. Do toho dlouhé záběry na gigantické staveniště, na bagry jak bagrují, Tatry jak vozí, jeřáby jak přenášejí břemena atp. Jen jedinkrát se správně soudružsky a s citlivým pochopením ozývá usnesení nějaké té závodní stranické schůze, a to ještě jaksi mimochodem, co nejnenápadněji. Troufám si hádat, že jde o Menzelem usmlouvané maximum. Přesto díky tomuto filmu mohl i on o tři roky později právem vnímat své stvrzení Anticharty jako podpis prezenční listiny. (03.08.2018)

Ani ve snu by mě nenapadlo, že tenhle příběh má na svědomí Menzel. Musela jsem se o tom přesvědčit na vlastní oči v titulkách. Menzel vlastně tímto kouskem splnil to, co se po něm chtělo. Vlk se nažral a koza tak mohla zůstat celá. Nepovažuju tenhle film za paskvil. Dá se skouknout v pohodě a bez ujmy na zdraví. Je to obyčejný příběh o mladém člověku, který si musí vyšlapat cestičku ve svém životě a podle toho samozřejmě koná. Má taky určité ideály a přesvědčení. Jenom byl takový až moc nezkažený dobou. Akorát si nejsem jistá, že by tak mladého kluka pustili za volant tatry nebo bagru. Tou nejzajímavější věcí z celého filmu jsou nakonec tatry a stavba Dalešické přehrady. (14.02.2012)

Poněkud bezduchý naivistickobudovatelský film, který vynáší do popředí socialistickou morálku pracujícího lidu a jeho poctivost, a to i přes opačné reálie všedního života. Mladik Láďa Kratochvíl (Jan Hrušínský) má po ukončení základní vojenské služby otevřenou budoucnost, pohlednou mladou čekající přítelkyni Petru (Jana Giergielová) a možnosti vést poměrně kvalitní život se všemi požitky, nutných k příjemnému životu. Ale Láďa je především socialistický mladík, plný nadšení a poctivosti obyčejných pracujících, a tak není překvapením, že sám sebe nachází při brigádnické stavbě dalešické přehrady a elektrárny. Dostává se tím k prazákladům socialistického myšlení a uspořádání, na které stejně každý kašle, ale jako prezentace socialistického státu může být působivá, i když je to ve skutečnosti jen úsměvně schovívavá podívaná. Samozřejmě přichází odcizení mezi ním a Petrou, pro kterou se tímto stává nezajímavým v jejím pojetí schopnosti se postarat o budoucnost a jejich potomstvo, i když se snaží o něj bojovat. Ale Láďa je ještě příliš mladý a příliš naivní. Samozřejmě odmítání obyčejnosti spotřební společnosti je chvályhodné, ale nabízená alternativa pracujícho socialismu je v tomto případě pokrytectvím. Samozřejmě nechybí správní chlapí ze stavby: řidič Miky Polievka (Julius Pántik), vedoucí autoprovozu Daibor (Alois Liškutín), kantýnská Marcela (Míla Myslíková), řidič Jan Vízner (Otakar Dadák), či řidič Provazník (Leopold Franc). K těm jsou dáni do protikladů vykutálení vydělávači peněz jako pumpař (Jan Řeřicha), taxikář Béďa Hustoles (Miroslav Masopust), zelinář Ivan (Alexej Okuněv), stavebník Nováček (Oldřich Slavík), či ulejvák Pepík Němec (František Husák), snad jediná opravdu zajímavá postava filmu. Samozřejmě jistá poetika při stavbě nechybí, ale celek je více než rozpačitý. Bohužel. (22.12.2011)