Řidič slečny Daisy

Pomalu se linoucí, nikam nespěchající film, který je víc než o čemkoliv jiném o postavení černochů na jihu Ameriky 50. až 60. let. Je příjemný mimo jiné tím, že se nesnaží zbytečně hrát na city. Všechno je v něm bráno tak, jak to přijde, přičemž film pozvolna ubíhá kupředu. Prostě – dívá se na to dobře, je to vyrovnaně vtipné i vážné a moc dobře zahrané. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, PALINO (01.08.2005)

No jo, je to tak; i takový zvnějšku i vnitřně erodovaný, cynický jedinec jako jsem já si občas dopřeje kus kultury, u níž může vykouknout ze svého ochranného krunýře a nechat na sebe působit záležitost, která není úplně bez chyby, vyznívá poněkud naivně, ale přesto má něco do sebe. Už jsem samozřejmě viděl nejednu utopickou variaci na mezirasové sblížení, ale zrovna tento film mi docela sedí. Jasně, to téma je těžce provařené a silně mi připomíná předválečné filmy s Oldřichem Novým, jen tu nejde o romantickou lásku ale o segregaci. Ale i když si to plně uvědomuji, nemůžu si pomoct, pořád mě to baví. Líbí se mi herecké výkony, tentokrát můžu s klidem pochválit i český dabing, ale nejvíc mě bere to, že jde o vyloženě lidskou záležitost. Taky mě zaujalo, jak tady šlo po celou dobu o jedno velké téma, ale přesto ho nikdo naplno nepojmenoval. Byl to jeden náznak tady, jedna zmínka támhle a každému alespoň průměrně bystrému divákovi muselo být jasno. Tohle se už dnes nenosí. V dnešních snímcích s touto tématikou musí hlavní hrdina neustále omílat, jak se na něm těžce podepsaly roky otroctví, které skončilo před sto šedesáti lety, a jak strašlivě trpí tím, že byl vykořeněn z rodné hroudy. Jenže to všechno působí prvoplánově a lacině; nějak jsem si totiž nevšiml, že by se současní potomci otroků houfně vzdávali výdobytků bílé (a tedy otrokářské) kultury a houfně se vraceli přes Atlantik do vlasti svých praprapředků. A proto mám rád tento snímek, který se obešel bez deklamací dnes neustále omílaných frází, zato byl fest cítit člověčinou. / Poučení: Američany zrovna nemusím, ale auta uměli parádní. (30.09.2022)

Běda! Ubohá Miss Daisy bledá, v samotě stáří zakletá! Nonšalantně plynoucí drama o xenofobii, veselém smutku stáří a tiché bolesti osamění. Škoda, že svou neochotou rozčesat pěšinku akademikům a rozmělněním se do 25-leté periody poztrácelo na intenzitě. Hodnotím průměrné, s plným vědomím, že za takových čtyřicet let, naplněn zkušenostmi až po okraj, provedu změnu směrem nahoru.. Aykroyd, mimochodem s dvojicí Tandy/Freeman nepříliš držící krok, měl chvílemi tak vysoké čelo, že už ho snad maskovali na Coneheads.. (11.03.2014)

Již jsem přesycena filmů o úžasných, milých a báječných černoušcích. Ještě tak dva tři uvidím a bude ze mě vynucený rasista. Ale abych jen nežehrala, jsem přešťastná, že film vzniknul ještě v minulém století. Kdyby ho natáčeli nyní, řidič by byla ona a s Daisy by se do sebe zamilovaly a polovinu filmu by strávily v posteli. Takhle to minimálně polovinu snímku mezi hlavními postavami příjemně jiskří a z celého filmu sálá pohoda. Zimmer sice odvedl opět velmi dobrou práci, ale zdá se mi, že se spíše jedná o neuplatněné přebytky z Hoosiers. (17.12.2023)

Dá se dostat na kobylku ženě, která je prý tvrdohlavá a skoro bezcitná a zaměřená jen na sebe? Navíc má věk, a čím se kdo starší, tím méně je adaptabilní. Hoke, je tím mužem, který je tím pravým, aby si slečna Daisy začala na sklonku života uvědomovat to, co jí do té doby nedocházelo. Je to možné, aby si to i tom věku dokázala vštípit do paměti? Jelikož spolu strávili dost času, tak si na sebe prý zvykli. Je to snadné ve vyšším věku? V tomhle filmu to jde. Ve filmu lze ledacos. A některé ženy mohou mít takové filmy rády. Ale i muži. I když těch je méně. (30.05.2010)